ECLI:CZ:US:2018:2.US.1538.18.1
sp. zn. II. ÚS 1538/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. S., t. č. ve Věznici Vinařice, P. O. BOX 5/K8, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem, AK se sídlem Malá Štěpánská 3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018 č. j. 7 Tdo 264/2018-24, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017 č. j. 13 To 371/2017-307 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 9. 2017 č. j. 14 T 135/2017-283, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 5. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný právním zástupcem dne 6. 6. 2018, prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, za který mu byl uložen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradu škody 230 000 Kč. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil podle skutkových zjištění nalézacího soudu tím, že od konce dubna 2015 do září 2015 v L., okres P., postupně vylákal od poškozených celkem 230 000 Kč pod nepravdivou záminkou, že jim může a chce pomoci v jejich soudním sporu a že peníze potřebuje na pokrytí výloh na informátory, a tohoto jednání se dopustil přesto, že za trestný čin podvodu byl odsouzen ve věci Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 4 T 122/2014, přičemž odsuzující rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 4. 2015. Odvolání stěžovatele bylo Krajským soudem v Praze podle §256 tr. řádu zamítnuto. Stěžovatel podal ve věci dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před soudem prvního stupně bylo postupováno jednostranně v jeho neprospěch, nebyly brány v potaz argumenty protistrany a vycházelo se pouze z tvrzení státního zastupitelství a podané obžaloby. Soud prvního stupně tak v rozporu se základní zásadou trestního práva a ústavně zaručenými základními právy a svobodami nekriticky převzal argumentaci obžaloby, aniž by dal jakoukoli váhu důkazům a argumentům druhé strany. Následný přezkum prvostupňového rozhodnutí soudem odvolacím byl dle názoru stěžovatele pouze formální, Krajský soud v Praze se nezabýval věcí podrobně, pouze přeformuloval a převzal argumenty soudu prvního stupně a stejně pak postupoval i soud dovolací.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
8. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
9. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
10. Stěžovatel se snaží zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
11. Tvrzení stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti jsou obdobná, jaká stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení, a je evidentní, že polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu jsou logické, úplné, dostatečným způsobem odůvodněné a nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu. Nejvyšší soud se dovoláním zabýval z hlediska stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a v odůvodnění svého usnesení řádně vyložil, z jakých důvodů nemůže námitkám stěžovatele přisvědčit. Zejména neshledal žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jím provedenými důkazy. Vypořádal se náležitě též s námitkou týkající se principu subsidiarity trestní represe i nepřiměřenosti uloženého trestu.
13. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu