ECLI:CZ:US:2018:2.US.162.18.1
sp. zn. II. ÚS 162/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Hadraby, právně zastoupeného JUDr. Karlem Codlem, advokátem, AK se sídlem U Nikolajky 5, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017 č. j. 23 Cdo 4261/2017-298 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017 č. j. 20 Co 179/2017-258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel navrhoval zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Proti stěžovateli jako žalovanému podal žalobce k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 žalobu, ve které se po stěžovateli z titulu náhrady škody domáhal zaplacení částky 654 300 Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět a domáhal se zaplacení částky 567 338 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 2. 2017 č. j. 30 C 256/2015-211 žalobu zamítl v plném rozsahu, žádnému účastníkovi nepřiznal náhradu nákladů řízení a žalobci uložil povinnost uhradit náklady znaleckého posudku ve výši 8 200,- Kč. K odvolání žalobce Městský soud v Praze dne napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že výrokem I. žalobě v plném rozsahu vyhověl, tj. uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost uhradit žalobci částku 567 338 Kč s příslušenstvím, výrokem II. změnil rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky tak, že uložil stěžovateli povinnost uhradit žalobci na nákladech řízení před oběma stupni částku 201 897 Kč a výrokem III. změnil rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady státu v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku tak, že tuto platební povinnost ve výši 8 200 Kč uložil stěžovateli. Stěžovatel podal proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, když dospěl k závěru, že dovolání trpí vadami, které nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť "žalovaný v dovolání nevymezil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena a ani žádnou otázku, kterou měl odvolací soudu řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu".
3. Podle skutkových zjištění obecných soudů měla škoda žalobci vzniknout z porušení smluvní povinnosti stěžovatelem, který pro žalobce jako potencionálního dodavatele části stavební akce CENTRAL KLADNO pro GEMO OLOMOUC, spol. s r. o., na základě ústní dohody zpracoval cenovou nabídku, za což mu stěžovatel uhradil sjednanou částku. Následně však zjistil, že faktická cena je podstatně vyšší (dle znaleckého posudku), než uvedl stěžovatel v cenové nabídce, přičemž rozdíl tvoří právě žalovaná částka.
4. Stěžovatel v podrobně rozvedené ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno nejen jeho právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení, ale též právo na zákonného soudce. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje zejména v hodnocení důkazů odvolacím soudem, jakož i v tom, že ve věci nebyly provedeny všechny relevantní důkazy. Právo na zákonného soudce mělo být porušeno tím, že na Nejvyšším soudu o jeho podaném dovolání rozhodoval nesprávný senát.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. V daném případě bylo dovolání stěžovatele odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. Podle dovolacího soudu založil stěžovatel převážnou část svého dovolání na kritice skutkových zjištění a závěrů odvolacího soudu, na kritice hodnocení důkazů a nesouhlas se závěry odvolacího soudu založil na vlastních skutkových závěrech, k nimž však odvolací soud nedospěl. Dovolací soud konstatoval, že "skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Odvolací soud nezaložil právní posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu na skutkovém závěru, jak tvrdí žalovaný, že upozornil žalobkyni na neúplnost cenového ocenění pro zhotovení zdravotechniky, které bylo předmětem smlouvy."
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Tyto prostředky stěžovatel nevyčerpal mj. tehdy, pokud je uplatnil vadným způsobem, jako se stalo v projednávané věci. Ústavní stížnost je proto s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v části, v níž směřuje proti usnesení odvolacího soudu, nepřípustná; v části napadající rozhodnutí dovolacího soudu je pak zjevně neopodstatněná.
9. K přípustnému, avšak zjevně neopodstatněnému návrhu na zrušení rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud uvádí, že je orgánem ochrany ústavnosti, nikoli další přezkumnou instancí. Nepřísluší mu přehodnocovat závěry obecných soudů, nezasahují-li do základních práv stěžovatele.
10. Napadené rozhodnutí dovolacího soudu obsahuje sice jen stručné odůvodnění, je z něj však patrné, že dovolání nemělo dostatečné náležitosti ohledně předpokladů jeho přípustnosti. S ohledem na obsah dovolání citovaný v ústavní stížnosti tomuto závěru Ústavní soud nemá čeho vytknout. Přípustnost dovolání nebyla dovolacím soudem vůbec posuzována, neboť dovolání nesplňovalo zákonné náležitosti.
11. Pokud jde o právo na zákonného soudce, ze strany Ústavního soudu nebylo jeho porušení shledáno. Ve věci rozhodoval senát 23 Cdo, který dle rozvrhu práce platného pro daný případ rozhoduje o dovoláních ve věcech sporů z obchodních závazkových vztahů, jakož i sporů ze vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti vzniklých po 1. 1. 2014, sporů z pojištění i v neobchodních vztazích a sporů ze smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče, začíná-li firma (název) prvního dovolatele na písmena A - M, nenáleží-li věc soudnímu oddělení 25, 29, 32 nebo 33. Naproti tomu senát 25 Cdo, který dle přesvědčení stěžovatele měl správně ve věci rozhodovat, dle citovaného rozvrhu práce rozhoduje o dovoláních ve věcech sporů o náhradu škody a nemajetkové újmy, včetně přímých nároků proti pojišťovně a ve věcech obdobných s výjimkou sporů podle zákona č. 82/1998 Sb., o nichž se rozhoduje v soudním oddělení 30, anebo v soudním oddělení 21 [viz senát č. 21 písm. a) a h)], - rozhoduje ve věcech Nd.
12. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu [srov. nález ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), nález ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57), nález ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2317/11 (N 19/64 SbNU 187) a nález ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 564/17] představuje právo na zákonného soudce jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu soudnictví. Prvotním, nikoli však jediným účelem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní princip zákonného soudce byl proveden a konkretizován na úrovni podústavního práva v řadě zákonů, zejména v procesních předpisech a v zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje také institut rozvrhu práce soudu. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, a zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Ústavní garance se tedy vztahují jak na způsob ustavení senátu (popř. určení samosoudce), který bude ve věci rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení.
13. Jestliže podle předmětu sporu a v souladu s rozvrhem práce na daný kalendářní rok Nejvyšší soud v dané věci dovodil, že se jedná o obchodní závazkový vztah mezi podnikateli a příslušným k projednání a rozhodnutí věci je senát 23 Cdo, nelze v tomto postupu spatřovat svévoli či účelovou manipulaci a tudíž ani porušení práva stěžovatele na zákonného soudce.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, ze shora vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu