ECLI:CZ:US:2018:2.US.1629.17.1
sp. zn. II. ÚS 1629/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. L., právně zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, AK se sídlem Veveří 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 3886/2016-98, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016 č. j. 19 Co 56/2016-74 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2016 č. j. 26 C 71/2015-57, spolu s návrhem na zrušení §243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost i návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 5. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. V předmětném řízení se stěžovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů, jež mu měla vzniknout nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 226/2009, v němž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 135 364 343,70 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé z jeho trestního stíhání ve věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 99/2006. Soud prvního stupně zjistil, že původní řízení trvalo šest let a tři měsíce, přičemž řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Řízení bylo dvakrát přerušeno, jednou z důvodu mimosoudního projednání nároku, a to celkem na 1 rok a 8 měsíců. Soud prvního stupně neshledal ve výše uvedeném řízení delší nečinnost, neshledal průtahy v řízení, ani doba, po kterou probíhalo řízení, není - dle názoru soudu prvního stupně - nepřiměřeně dlouhá. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem nebo nezákonným soudním rozhodnutím. Odvolací soud se přiklonil ke skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně, tedy, že "v průběhu řízení od podání žaloby do vynesení rozsudku odvolacího soudu bylo řízení celkem 2x přerušeno, celkem na jeden rok a 8 měsíců, a že soudy postupovaly plynule mimo období, kdy řízení bylo přerušeno. Zároveň nelze přehlédnout, že v tomto (původním) řízení žalobce požadující náhradu nemajetkové újmy a škody, pravomocně prohrál." Odvolací soud odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné; proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dále pak dovolatel uváděl, že otázka posouzená odvolacím soudem by měla být posouzena dovolacím soudem jinak. Namítal, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce posouzení délky řízení. Ta nebyla posuzována ve vztahu ke všem okolnostem, zejména složitosti případu. Dále upozornil na "nedoloženost a nesprávnost skutkových závěrů", jelikož "odvolací soud nesprávně vyhodnotil výsledky dokazování v rozporu s tím, co bylo v řízení zjištěno a co je patrno z obsahu spisu." Zejména v této souvislosti dovolatel odkázal na nesprávný závěr ohledně "zavinění průtahů ze strany žalobce, když k přerušení řízení byl žalobce veden soudem, ... aby se s žalobcem shodli na výši odškodnění. "
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl s tím, že nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. neuvedl v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami, že předložil relevantní důkazy o vzniku škody a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti, tedy důkazy, které má k dispozici a které byly známy oběma soudům. Soudy uvádí, že průtahy způsobil stěžovatel tím, že došlo k přerušení řízení. Bylo zcela opomenuto, že došlo k průtahům řízení, když přerušení bylo způsobeno návrhem soudu na řešení věci mimosoudně, celá věc nebyla složitá, stěžovatel byl tím, kdo jednal po celou dobu aktivně a stěžovatel byl v řízení poškozen. Současně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení §243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
7. K obsahu ústavní stížnosti se krátce vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud uvedl, že v napadeném usnesení bylo, s odkazem na konstantní judikaturu dovolacího soudu (jejíž ústavnost byla potvrzena několika nálezy Ústavního soudu) vyloženo, že vymezení přípustnosti dovolání, tak jak byla vymezena stěžovatelem v dovolání, se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti nikterak nevyjádřil ke svému nesplnění obligatorních náležitostí dovolání; zřejmě namísto toho napadá §243f odst. 3 o. s. ř. Tato argumentace však ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení dovolacího soudu nemůže obstát, jelikož dovolací soud relativně komplexně (dokonce s odkazem na judikaturu dovolacího i Ústavního soudu) vyložil, z jakého důvodu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Oba nižší soudy odkázaly na svá rozhodnutí. Vedlejší účastník se k věci nevyjádřil. Stěžovatel poté v replice setrval na své ústavní stížnosti i návrhu.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že s ohledem na své postavení není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv; to ovšem s výjimkou případů, kdy se obecný soud dopustí skutkového či právního omylu, kterým porušil některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. Po prostudování napadených rozhodnutí obecných soudů a ústavněprávní argumentace stěžovatele Ústavní soud neshledal, že by k takovému pochybení v projednávané věci došlo.
10. Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž plně respektuje pravomoc civilních soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12). Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 nebo II. ÚS 3005/14).
11. V souzené věci jde o to, zda podaný výklad a aplikace zákonných ustanovení upravujících otázku uplatněného nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle §31a zákona č. 82/1998 Sb. nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. V tomto směru Ústavní soud konstantně judikuje, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková situace však v projednávaném případě nenastala.
12. Dle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Ohledně podmínek vzniku nároku na náhradu škody odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, jímž je zákon č. 82/1998 Sb. Dle §31a zmiňovaného zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak žádný zjevný exces neshledal. Ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, umožňující přijmout napadená rozhodnutí. Soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly s předmětnými otázkami logicky, jasně a přehledně. Co se týče polemiky s výkladem podústavního práva provedeným civilními soudy, Ústavní soud rozpor se svou dosavadní judikaturou nenalezl.
14. Ústavní soud dále připomíná, že důvodem k jeho zásahu jsou situace, kdy právní argumentace obecného soudu svévolně a iracionálně vybočí z množiny možných významů zákona či jím zvolená interpretace právní normy odporuje jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod. V projednávané věci nedostatek takového charakteru či intenzity při výkladu a aplikaci ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb. neshledal, a proto ústavní stížnost stěžovatele, opakující námitky již předložené obecným soudům, hodnotil jako s výsledkem řízení nesouhlasnou polemiku, která však nebyla (a obecně není) způsobilá přivodit kasaci napadených rozhodnutí. Oproti očekávání stěžovatele tak právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - ve shora uvedeném smyslu - mít nelze.
15. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není právní nárok. Nejedná se tak o třetí stupeň obecného soudnictví, v němž by dovolací soud musel věc vždy projednat. Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
16. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. K návrhu stěžovatele na zrušení §243f odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud uvádí, že se jedná o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti. Proto byl rovněž odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu