ECLI:CZ:US:2018:2.US.1727.18.1
sp. zn. II. ÚS 1727/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., právně zastoupeného Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018 č. j. 7 Tdo 265/2018-40, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 5 To 5/2017 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 7. 11. 2016 sp. zn. 18 T 7/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 5. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře byl stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku a pokusem zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Skutek spočíval podle zjištění nalézacího soudu v tom, že stěžovatel dne 4. 12. 2015 v 9:33 hodin v pobočce Komerční banky, a. s., v Českých Budějovicích po předložení padělaného občanského průkazu na jméno K. K., opatřeného svou fotografií, vědomě použil padělaný příkaz k úhradě, jímž požadoval převod finančních prostředků ve výši 9 600 000 Kč z účtu K. K. na účet společnosti Petrol Oil SE vedený u Expobank CZ, a. s. K tomuto převodu nedošlo pouze v důsledku zásahu pracovníků Komerční banky, a. s., kteří přivolali policii.
4. O odvolání, které podal stěžovatel proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu byl stěžovatel nově odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let s tím, že pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud usnesením dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Toto usnesení stěžovatel výslovně ústavní stížnosti nenapadl, ani jej nezahrnul do jejího petitu, nicméně alespoň okrajově se o něm zmínil a jeho kopii k ústavní stížnosti přiložil. Z uvedeného pak Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto usnesení, které bylo v dané věci rozhodnutím o posledním prostředku k ochraně práva, který stěžovatel v souladu s judikaturou Ústavního soudu vyčerpal.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nalézací soud zcela zásadním způsobem pochybil, když nebyl řádně objasněn skutkový stav věci, a to způsobem a v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu. Nelze ani souhlasit s postupem, jakým soud prvního stupně důkazy prováděl, když zcela ignoroval obhajobu. Soud prvního stupně procesně nepostupoval v souladu s trestním řádem, když řádně neprohlásil dokazování za skončené, nevypořádal se s návrhy na doplnění dokazování obhajoby (byť i zamítnutím) a bez přerušení jednání vyzval strany k závěrečným řečem. V rámci posledního slova pak stěžovatel nedostal prostor na uplatnění dalších skutečností na svou obhajobu.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
9. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
10. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
11. Stěžovatel se snaží zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany obecných soudů. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
12. Tvrzení stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti jsou obdobná, jaká stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení, a je evidentní, že polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
13. Protože však Ústavní soud shora citované nedostatky v rozhodování obecných soudů neshledal, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu