ECLI:CZ:US:2018:2.US.2011.18.1
sp. zn. II. ÚS 2011/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kotalíka, zastoupeného Mgr. Marií Farníkovou Fabišovou, advokátkou, AK se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 33 Cdo 908/2018-344 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 3026 č. j. 15 Co 132/2016-294 ve znění opravného usnesení ze dne 16. 5. 2017 č. j. 15 Co 132/2016-315, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jimiž podle něj došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se jako žalobce v řízení před obecnými soudy domáhal po žalovaném zaplacení částky 1 224 263 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o dílo, které měl řádně a včas provést pro žalovaného. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 12. 2015 č. j. 34 C 337/2013-159 bylo žalobě vyhověno a žalovaný byl zavázán k úhradě požadované částky. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2016 č. j. 15 Co 132/2016-294, napadeným ústavní stížností, změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalobu zamítl, a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Městský soud doplnil dokazování a shledal, že stěžovatel neprokázal svá tvrzení o existenci jednoznačné dohody o ceně díla i o jeho předmětu; navíc peněžitý nárok stěžovatele shledal městský soud také promlčeným, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat ani tvrzení o dohodnuté zvláštní (pozdější) době splatnosti ceny díla. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 28. 3. 2018 č. j. 33 Cdo 908/2018-344 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
3. Stěžovatel nesouhlasí především s postupem městského soudu, který v odvolacím řízení doplňoval a prováděl dokazování, místo aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem. Stěžovatel namítá, že mu takto bylo prakticky znemožněno podat řádný opravný prostředek proti změněnému rozsudku. Napadené rozhodnutí městského soudu pro něj navíc bylo překvapivé, nepředvídatelné a zásadně nespravedlivé. Stěžovatel podrobně rozporuje hodnocení důkazů městským soudem, opakuje svá tvrzení, která přednášel v předcházejícím řízení (ohledně řádného provedení stavby, jeho rozsahu, dohodnuté ceny a její splatnosti), a zpochybňuje závěr městského soudu o nevěrohodnosti jednoho svědka. Podle stěžovatele je napadené rozhodnutí městského soudu též v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2531/2005 a rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/08 (citováno podle ústavní stížnosti - pozn. ÚS). Stěžovatel opakuje, že provedl svoji práci řádně a bez vad a nedostal za ni zaplaceno. Spolu s ústavní stížností stěžovatel navrhl též odložit vykonatelnost napadeného rozsudku městského soudu.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 34 C 337/2013, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V projednávaném případě však Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů (odvolacího a dovolacího soudu). Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že je zcela v souladu s občanským soudním řádem, pokud odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně po doplnění či zopakování dokazování [§220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu]; tento postup tedy sám o sobě není rozporným s právem účastníků na spravedlivý proces; ostatně v občanskoprávních věcech neexistuje ani ústavně zaručené právo na podání odvolání (na rozdíl od trestních věcí, viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). V posuzovaném případě přitom městský soud přistoupil ke změně rozsudku prvního stupně po řádném doplnění dokazování; toto rozhodnutí navíc pro stěžovatele nemohlo být překvapivým a nepředvídatelným, neboť stěžovatel byl dříve v odvolacím řízení vyzván k doplnění žalobních tvrzení rozhodných pro posouzení věci a k navržení důkazů k jejich prokázání, a tedy seznámen s předběžným názorem odvolacího soudu neztotožňujícím se zcela se závěry soudu prvního stupně.
8. Opodstatněnost ústavní stížnosti pak nemůže založit ani pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení či s hodnocením důkazů odvolacím soudem, respektive skutečnost, že stěžovatel má odlišný právní názor na věc než odvolací soud. Ústavní soud zdůrazňuje, že není další "odvolací" instancí v soustavě obecných soudů a zásadně mu ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy; samotná námitka vadného hodnocení důkazů tak bez dalšího nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, v souladu s níž obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, které nikoli, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, o jejichž naplnění ovšem stěžovatelovy námitky nesvědčí. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, pokud soudy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, respektive pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. například nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Napadené rozhodnutí městského soudu obsahuje z ústavněprávního pohledu dostatečné odůvodnění, které je přehledné, srozumitelné a logické; jasně se z něj podává, jak městský soud hodnotil provedené důkazy (a proč), k jakým skutkovým závěrům dospěl a jak věc posoudil z právního hlediska. Ústavní soud v něm neshledává ani extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. Stěžovateli byla dána řádná možnost vyjádřit se, předkládat tvrzení a navrhovat důkazy k jejich prokázání, jakož i reagovat na argumentaci žalovaného; a v odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečně vysvětleno, proč stanovisku, respektive žalobě stěžovatele nebylo vyhověno a proč se městský soud v odvolacím řízení odchýlil od závěrů soudu prvního stupně. Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není právem na úspěch v řízení a jeho podstatou je zajištění "procesní", ne tak "materiální" spravedlnosti řízení. Pouhý nesouhlas stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecného soudu tedy nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. O té pak v daném případě nesvědčí ani stěžovatelovy poukazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, respektive na zásadu preference výkladu smlouvy nezakládajícího její neplatnost.
10. Napadenými rozhodnutími Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu tedy nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s ohledem na svou akcesorickou povahu sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu