ECLI:CZ:US:2018:2.US.2038.17.2
sp. zn. II. ÚS 2038/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní korporace Saša - Sun s. r. o., sídlem Kollárova 1229, Veselí nad Moravou, zastoupené JUDr. Pavlem Gazárkem, advokátem, sídlem Blatnice pod Svatým Antonínkem 462, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. dubna 2017 č. j. 9 As 145/2016-450, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2016 č. j. 62 A 78/2014-535, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a nejvyššího státního zástupce, sídlem Jezuitská 585/4, Brno, a Energetického regulačního úřadu, sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a z dalších stěžovatelkou předložených podkladů vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 5. 2016 č. j. 62 A 78/2014-535 bylo na základě žaloby nejvyššího státního zástupce zrušeno rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 17. 1. 2014 č. j. 13917-37/2010-ERU, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 2. 2014 č. j. 13917-42/2010-ERU, a věc byla vrácena tomuto úřadu k dalšímu řízení (I. výrok rozsudku). Současně soud rozhodl o nákladech řízení (výroky II., III., IV. rozsudku).
3. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 5. 11. 2007 č. j. 8 As 27/2006-70) dospěl k závěru, že nejvyšší státní zástupce je v posuzované věci k podání žaloby aktivně legitimován, a to bez ohledu na charakter a obsah jednotlivých jím uplatněných žalobních bodů, neboť úvaha, zda je v konkrétní věci dán závažný veřejný zájem jako podmínka pro podání této žaloby, je vyhrazena nejvyššímu státnímu zástupci a nepodléhá přezkumu správními soudy. Krajský soud dále konstatoval, že z konstantní judikatury správních soudů jednoznačně vyplývá, že zpráva o revizi fotovoltaické elektrárny se musí vztahovat k celé fotovoltaické elektrárně, resp. k celé její nízkonapěťové části, která musí být stavebně dokončena ve všech součástech stavby přímo souvisejících s elektrickou bezpečností zařízení, včetně funkčních solárních panelů (např. rozsudek ze dne 17. 2. 2016 č. j. 9 As 256/2015-229 nebo rozsudek ze dne 10. 12. 2015 č. j. 7 As 204/2015-66). Stěžovatelka prokazovala ve vztahu k nízkonapěťové části elektrárny bezpečnost elektrárny zprávami o výchozí revizi ze dne 5. 12. 2010, ze dne 27. 12. 2010 a ze dne 30. 12. 2010. Z protokolu o zajištění důkazu ohledáním věci ze dne 20. 12. 2010 a z protokolu o ústním jednání ze dne 21. 12. 2010 vyplývá, že zpráva o výchozí revizi ze dne 5. 12. 2010 bezpečnost elektrárny prokazovat nemůže, neboť ke dni 20. 12. 2010 nebyla ještě elektrárna dokončena. Revizní zpráva ze dne 27. 12. 2010 byla shledána v řízení o obnově nepravdivou (dokonce zfalšovanou), neboť revizní technik, který měl být autorem zprávy, popřel, že by ji vyhotovil a navíc byl v době vyhotovení zprávy hospitalizován. Zprávu o revizi ze dne 30. 12. 2010 stěžovatelka poprvé navrhla jako důkaz a předložila správnímu orgánu až v řízení o obnově dne 30. 9. 2011. I kdyby revizní technik revizi uskutečnil ve dnech 22. a 23. 12. 2010 a revizní zprávu zpracoval dne 30. 12. 2010, nemůže ani tato revizní zpráva dle krajského soudu prokazovat bezpečnost elektrárny. Samotný revizní technik totiž uvedl, že elektrárnu jako celek nerevidoval (ani neprohlédl) a že se zaměřil toliko na nedostatky nalezené Energetickým regulačním úřadem. Za této situace není revizní zpráva řádným podkladem, neboť se nevztahuje k celé elektrárně, ale toliko k její části. Ve zbytku je tato revizní zpráva opsána z revizní zprávy ze dne 5. 12. 2010 (která však není řádnou revizní zprávou a z údajů v ní obsažených nelze vycházet) a z projektové dokumentace. Předložené revizní zprávy proto dle krajského soudu nemohou být podkladem pro vydání rozhodnutí o udělení licence, neboť neprokazují technickou způsobilost žadatele o licenci. Ta nebyla prokázána ani v řízení před krajským soudem. K otázce dobré víry krajský soud uvedl, že stěžovatelka věděla, v jakém stavu se elektrárna k datu zpracování revizních zpráv nachází, nemohla tedy důvodně předpokládat, že revizní zprávy jsou zpracovány řádně. Za skutečnost vyvracející dobrou víru označil krajský soud i to, že stěžovatelka v původním licenčním řízení předložila zfalšovanou revizní zprávu ze dne 27. 12. 2010. Pokud by byla v dobré víře, že splňuje předpoklady pro udělení licence, tuto zprávu by ve správním řízení nepředložila.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v tom, že posouzení závažného veřejného zájmu k podání žaloby nenáleží soudu, ale pouze nejvyššímu státnímu zástupci jako žalobci zastupujícímu veřejný zájem. Dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud dostatečně odůvodnil, proč nemohly revizní zprávy ze dne 5. 12. 2010 a ze dne 30. 12. 2010 prokazovat bezpečnost fotovoltaické elektrárny. Judikatura Nejvyššího správního soudu je totiž zcela jednotná v názoru, že pokud jsou v revizní zprávě uvedena nepravdivá tvrzení, je tato zpráva jako celek nevěrohodná a nelze z ní pro prokázání bezpečnosti povolované fotovoltaické elektrárny vycházet. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že revizní zpráva ze dne 5. 12. 2010 není způsobilým podkladem pro udělení licence, neboť údaje v ní uvedené neodpovídaly reálně existujícímu skutkovému stavu. Nejvyšší správní soud souhlasí i s názorem krajského soudu, že pokud následná revizní zpráva ze dne 30. 12. 2010 vycházela z revizní zprávy ze dne 5. 12. 2010, tedy revizní technik, který tuto zprávu zpracovával, pouze převzal údaje v ní obsažené, není možno ani tuto zprávu považovat za pravdivou a způsobilou pro udělení licence. Nejvyšší správní soud považuje za zcela vymykající se logice, že se zpráva ze dne 30. 12. 2010 poprvé objevila až v obnoveném řízení, navíc za situace, kdy v původním řízení byla následně jako stěžejní doklad rozhodný pro udělení licence předložena zpráva s datem vypracování 27. 12. 2010, která se právě v obnoveném správním řízení ukázala jako zfalšovaná, což ostatně žádná ze stran nerozporuje. Pokud by revizní technik skutečně prováděl revizi ve dnech 22. a 23. 12. 2010 a vypracoval zprávu dne 30. 12. 2010, je dle Nejvyššího správního soudu předložení zfalšované zprávy ze dne 27. 12. 2010 nelogickým a hlavně zcela nadbytečným krokem. I kdyby však zpráva ze dne 30. 12. 2010 byla věrohodná, není zřejmé, jak mohl Energetický regulační úřad na základě této zprávy udělit stěžovatelce licenci s účinky zpětně ke dni 31. 12. 2010. Je totiž zcela zjevné, že k 31. 12. 2010, kdy byla licence udělena, tuto zprávu Energetický regulační úřad k dispozici neměl, neboť revizní technik ji dle vlastních tvrzení předložil stěžovatelce až v roce 2011, tato zpráva v původním licenčním řízení nefigurovala a Energetický regulační úřad se o její existenci dozvěděl až v obnoveném řízení. Stejně tak se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu, že v dalším řízení, po zrušení rozhodnutí krajským soudem, v roce 2014 není možné regresně znaleckým posudkem posoudit bezpečnost energetického zařízení ke konkrétnímu datu v roce 2010, neboť znalec může vycházet toliko z listinných důkazů, nikoliv ze skutečného stavu elektrárny v roce 2010. Znalecký posudek totiž může pouze potvrdit, zda revizní zpráva či jiný znalecký posudek, obsahuje všechny potřebné formální znaky, popř. zda není vnitřně rozporná, nemůže však vypovídat o stavu určitého zařízení či stavby k danému datu, jelikož znalec vyhotovující posudek nemohl zpětně stavbu či zařízení podrobit svému posouzení. Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatelka předkládala v licenčním řízení buď nepravdivé, nebo dokonce zfalšované revizní zprávy, a snažila se tak vzbudit zdání, které neodpovídalo realitě. Za situace, kdy byla stěžovatelka jednoznačně dne 20. 12. 2010 Energetickým regulačním úřadem seznámena s tím, že předložená revizní zpráva neodpovídá skutečnosti, dobrá víra ohledně ní nepřichází vůbec v úvahu, a bylo naopak na místě, aby se více zajímala o to, zda je nově předkládaná zpráva již zpracována řádně a vyvinula za účelem jejího prověření zvýšené úsilí.
5. Stěžovatelka podala dne 30. 6. 2017 ústavní stížnost proti oběma citovaným rozsudkům, ve které mimo jiné navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost I. výroku rozsudku krajského soudu. Usnesením sp. zn. II. ÚS 2038/17 ze dne 15. 8. 2017 Ústavní soud odložil vykonatelnost I. výroku rozsudku krajského soudu do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudní řízení vedené před správními soudy bylo již od počátku stiženo vadou spočívající v neodůvodnění závažného veřejného zájmu k podání žaloby ze strany nejvyššího státního zástupce. Dále stěžovatelka namítá, že závěr správních soudů - že se zpráva o revizi musí vztahovat k celé nízkonapěťové části fotovoltaické elektrárny, která musí být stavebně dokončena ve všech součástech stavby přímo souvisejících s elektrickou bezpečností zařízení - nemohl být stěžovatelkou objektivně předvídán, neboť nevyplýval z právní úpravy a navíc jde o otázku odbornou, nikoliv právní, a proto mělo být v řízení před správními soudy připuštěno provedení důkazů znaleckými posudky, které stěžovatelka navrhovala. V této souvislosti stěžovatelka dále namítá, že tento závěr je rovněž v rozporu s některými rozhodnutími jiných senátů Nejvyššího správního soudu, kterými byly ve skutkově obdobných věcech udělené licence ponechány v platnosti. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem správních soudů, podle kterého znalecké posudky vyhotovené později nemohou doložit splnění předpokladů pro udělení licence, které měly nastat předtím, než byly znalecké posudky vypracovány. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá také porušení zásady proporcionality a ochrany dobré víry. Argumentuje tím, že udělil-li jí státní úřad právo na podkladě řádně podané žádosti, jež byla podána v dobré víře stěžovatelky, následné zrušení práva přiznaného na podkladě této žádosti nesplňuje požadavek zákonnosti podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka má za to, že Energetický regulační úřad byl povinen posuzovat její žádost s vysokou pečlivostí a tak, aby v době rozhodování o žádosti odhalil případné nedostatky. Odhalil-li nedostatky až následně, přiznané právo stěžovatelce nelze již odebrat a tím napravovat pochybení úřadu. Přitom dobrá víra stěžovatelky byla dána nejen k samotnému rozhodnutí o udělení licence, že je zákonné a správné, ale i k revizní zprávě, neboť ta byla zpracována technikem, jemuž k jejímu vyhotovení udělil příslušné oprávnění stát.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, a stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Ústavní soud taktéž shledal, že ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížností se tak lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím konečným, tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Tyto podmínky jsou ale splněny i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
10. Zrušil-li v posuzované věci správní soud rozhodnutí o udělení licence s odstupem několika let a věc vrátil Energetickému regulačnímu úřadu k dalšímu řízení, je zřejmé, že v tomto dalším řízení bude Energetický regulační úřad rozhodovat o udělení licence ke dni případného rozhodnutí, nikoliv opět ke dni 31. 12. 2010. V dalším správním či soudním řízení může být poskytnuta ochrana právu stěžovatelky podnikat za zákonem stanovených podmínek. Vydáním nové licence však nelze ovlivnit podmínky státní podpory, za nichž je tato podnikatelská činnost vykonávána. Nové licenční řízení se touto otázkou zabývat nemůže a ani v navazujícím řízení před správními soudy stěžovatelka nemá jak dosáhnout ochrany svého tvrzeného práva, které má ve své podstatě spočívat v nároku na výkupní ceny elektřiny pro výrobny uvedené do provozu do 31. 12. 2010. V řízení před správními soudy lze totiž řešit pouze otázku zákonnosti nového rozhodnutí o udělení licence, které však soudy zjevně nemohou shledat nezákonným proto, že předchozí rozhodnutí o udělení licence bylo nesprávně, nezákonně či neústavně zrušeno. Ze stejného důvodu pak nelze v případném řízení o ústavní stížnosti proti těmto navazujícím rozhodnutím správních soudů poskytnout ochranu proti původním kasačním rozhodnutím správních soudů, neboť předmět nově vydaných soudních rozhodnutí by se týkal pouze nového rozhodnutí o udělení licence (srov. §75, §76 a §78 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů).
11. Za stávajícího právního stavu, který neumožňuje navrácení do původního stavu (např. zpětným vydáním licence, mimořádným přiznáním dřívější výkupní ceny), tedy nelze dospět k závěru, že v dalším řízení o jiných procesních prostředcích ochrany práva bude možné poskytnout ochranu tvrzenému nároku stěžovatelky na státem zaručené výkupní ceny vázané na původní rozhodnutí o licenci a s tím spojenému legitimnímu očekávání a důvěře v zákonnost postupu orgánů veřejné moci. V této otázce jde tedy o rozhodnutí konečné a ústavní stížnost je proto přípustná (srov. nález sp. zn. I. ÚS 946/16 ze dne 30. 5. 2018).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho povinností perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je samozřejmě i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení tzv. podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
13. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když pro stížností napadený zásah orgánu veřejné moci se uplatní závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k obdobnému zásahu již dříve vyslovil.
14. Tak je tomu i v posuzované věci, kdy obsahově shodnou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2082/17 ze dne 21. 6. 2018 jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Od závěrů v něm vyslovených přitom Ústavní soud neshledal důvodu se odchýlit.
15. V citovaném usnesení Ústavní soud vycházel zejména z nálezu sp. zn. I. ÚS 946/16 (dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz), a konstatoval, že k porušení základních práv nemůže dojít postupem nejvyššího státního zástupce, spočívajícím v neodůvodnění závažného veřejného zájmu k podání žaloby podle §66 odst. 2 s. ř. s. Závažný veřejný zájem podle §66 odst. 2 s. ř. s. totiž hodnotí pouze nejvyšší státní zástupce, přičemž tato jeho úvaha nepodléhá přezkumu správními soudy, samotný návrh k soudu však bezprostředně nezasahuje do konkrétních ústavně zaručených práv oprávněného z naříkaného rozhodnutí [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3189/16 ze dne 3. 4. 2018 a nález sp. zn. Pl. ÚS 43/93 ze dne 12. 4. 1994 (N 16/1 SbNU 113; 91/1994 Sb.)], neboť o takto uplatněném návrhu pak rozhoduje soud. Případné dotčení základních práv či svobod je tak stále pod soudní kontrolou a k případnému zásahu (zde zejména do dříve nabytých práv) dochází právě až soudním rozhodnutím.
16. Ústavní soud se v usnesení sp. zn. I. ÚS 2082/17 zabýval taktéž námitkou, kterou jako stěžejní uplatnil stěžovatel v posuzované věci, když nesouhlasil se závěrem správních soudů, že zpráva o revizi se musí vztahovat k celé stavebně dokončené nízkonapěťové části fotovoltaické elektrárny. Ústavní soud připomněl, že snaha vyřešit v řízení o ústavní stížnosti otázku prokazování technických předpokladů k rozhodnutí o udělení licence se míjí s ústavně vymezeným postavením Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Polemika se závěry Nejvyššího správního soudu o tom, jaké podklady bylo třeba předložit a jak technické předpoklady prokazovat je zjevně otázkou podústavního (zákonného a podzákonného) práva, jejíž řešení Ústavnímu soudu nepřísluší. Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud neuvedl, z jakých právních či technických norem dovodil, že zpráva o revizi se musí vztahovat k celému energetickému zařízení, nelze než odkázat na stranu 12 napadeného rozsudku, ve kterém krajský soud citoval dotčená ustanovení zákona č. 458/2002 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů a vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, a na stranu 13 rozsudku, kde je uvedena judikatura krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, podle které se zpráva o revizi musí vztahovat k celé fotovoltaické elektrárně, resp. k celé její nízkonapěťové části, která musí být stavebně dokončena ve všech součástech stavby přímo souvisejících s elektrickou bezpečností zařízení. Uvedený závěr aproboval taktéž Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 831/16 ze dne 24. 10. 2016, ve kterém přezkoumal právě krajským soudem citovaný rozsudek ze dne 10. 12. 2015 č. j. 7 As 204/2015-66.
17. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že revizní zpráva ze dne 5. 12. 2010 není způsobilým podkladem pro udělení licence, neboť údaje v ní uvedené neodpovídaly reálně existujícímu skutkovému stavu. Jde o zprávu nepravdivou, která dle judikatury Nejvyššího správního soudu nemůže potvrzovat bezpečnost nízkonapěťové části posuzované fotovoltaické elektrárny. K výše uvedeným závěrům v původním licenčním řízení dospěl i Energetický regulační úřad, když za uvedeného stavu věci odmítl licenci udělit a udělil ji až na základě zfalšované revizní zprávy a nového místního šetření. Také následná revizní zpráva ze dne 30. 12. 2010 vycházela z revizní zprávy ze dne 5. 12. 2010, proto není možno ani tuto zprávu považovat za pravdivou a způsobilou pro udělení licence. Revizní technik výslovně připustil, že údaje částečně opsal z projektové dokumentace a při posuzování bezpečnosti elektrárny vyšel i z původní revizní zprávy, a konstatoval, že elektrárnu jako celek nerevidoval.
18. V usnesení sp. zn. I. ÚS 2082/17 Ústavní soud rovněž neměl za důvodnou námitku týkající se neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů znaleckými posudky, které Nejvyšší správní soud s ohledem na svou judikaturu odmítl s tím, že znalecký posudek může pouze potvrdit, zda revizní zpráva či jiný znalecký posudek obsahuje všechny potřebné formální znaky, popř. zda není vnitřně rozporná, nemůže však vypovídat o stavu určitého zařízení či stavby k danému datu, jelikož znalec vyhotovující posudek nemohl zpětně stavbu či zařízení podrobit svému posouzení. K tomu Ústavní soud s odkazem na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 946/16 dodal, že stěžovatelka, která měla před krajským soudem postavení osoby zúčastněné na řízení, měla ústavně zaručené právo se v řízení vyjadřovat, ale neprovedením důkazů, které navrhovala, ani nemohla být z hlediska jejího postavení v řízení před krajským soudem zasažena její ústavně zaručená procesní práva. Nad rámec práva vyjádřit se k věci totiž osoby zúčastněné na řízení nemají ústavně zaručené právo navrhnout důkaz (a s tím spojené právo na vypořádání takového důkazu soudem). Jak Ústavní soud výše uvedl, takové právo je dáno v rámci stanoveného postupu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s obecným procesním předpisem [srovnej nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51)]. Nestanoví-li procesní předpis takové právo, nemůže být podle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručeno. Ústavní soud však současně dodal, že krajský soud dal stěžovatelce prostor nejen k vyjádření, ale též k označení důkazů. S takto označenými důkazy se pak soud při jednání vypořádal (rozhodl o něm a sdělil důvody svého rozhodnutí). Z hlediska požadavků čl. 6 odst. 1 Úmluvy tedy šlo o spravedlivé projednání věci, neboť stěžovatelka nebyla při hájení její věci podstatně znevýhodněna oproti nejvyššímu státnímu zástupci.
19. Domáhá-li se stěžovatelka ochrany své dobré víry, odkázal Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 2082/17 na ústavně konformní, řádně odůvodněné a srozumitelné závěry Nejvyššího správního soudu, který uvedl, že "veškeré kroky stěžovatelky nebyly činěny v dobré víře, že splnila zákonem stanovené předpoklady pro udělení licence, ale naopak byly činěny za jediným účelem, a to dosáhnout vydání licence do 31. 12. 2010 a zabezpečit tak dosavadní výši státní podpory, a to bez ohledu na pravdivost předkládaných podkladů. To se jí nakonec předložením zfalšované revizní zprávy podařilo. Jakmile se ukázalo, že je v pořadí druhá revizní zpráva padělkem, objevila se v obnoveném řízení v pořadí třetí revizní zpráva. Skutečnost, že žalovaný tyto revizní zprávy bez hlubšího zkoumání aproboval (a to jak revizní zprávu č. 2 v původním licenčním řízení, tak připuštěním bez dalšího zcela nově objevené zprávy ze dne 30. 12. 2010 v obnoveném licenčním řízení), svědčí o nezákonnosti jeho rozhodnutí a selhání příslušných odpovědných pracovníků. Nezákonnost napadených rozhodnutí však nemůže mít sama o sobě za následek prokázání dobré víry na straně stěžovatelky."
20. S ohledem na výše uvedené nelze akceptovat námitky stěžovatelky, že na rozdíl od Energetického regulačního úřadu, který je oprávněn přezkoumávat autoritativní osvědčení o bezpečnosti revidovaného zařízení, nemohla zjistit, že revizní zpráva vykazuje nedostatky, což bylo jediným důvodem pro odebrání licence. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, stěžovatelka si uvědomovala stav, ve kterém se elektrárna k datu ohledání nacházela. Už skutečnost, že ve správním řízení
předložila zfalšovanou revizní zprávu ze dne 27. 12. 2010, vyvrací její dobrou víru. V protokolu ze dne 20. 12. 2010 je výslovně uvedeno, že mezi skutečným stavem, v jakém se elektrárna nachází k datu ohledání, a revizní zprávou jsou rozpory. Ty byly v protokolu popsány, zástupce stěžovatelky vytýkané rozpory uznal, přislíbil jejich odstranění a protokol podepsal, stěžovatelka proto nemohla po tomto datu nadále setrvat v dobré víře, že revizní zpráva ze dne 5. 12. 2010 je způsobilá prokázat bezpečnost fotovoltaické elektrárny, ostatně právě proto předložila revizní zprávu ze dne 27. 12. 2010, která se následně ukázala být padělkem. Ačkoliv je zpráva podepsána revizním technikem, ten ji nevypracoval, vůbec o její existenci nevěděl a podepsat ji ani objektivně nemohl, protože byl v dané době hospitalizován. Stěžovatelka nejprve tvrdila, že neví, kdo zfalšovanou revizní zprávu do licenčního spisu založil, což neodpovídá obsahu spisu. Ačkoliv se stěžovatelka snaží navodit dojem, že tuto zprávu nikdy nepředložila, tato zpráva jí byla v licenčním řízení předložena, zprávou byl také proveden důkaz a na základě této zprávy byla stěžovatelce vydána licence.
21. Nezákonnost rozhodnutí o licenci přijatého za takových okolností pak musí jít plně k tíži stěžovatelky, neboť ji způsobila především vlastním protiprávním jednáním. Za takového stavu stěžovatelce nesvědčila ani dobrá víra, ani důvěra v zákonnost a neměnnost rozhodnutí o licenci. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 946/16, za uvedené situace nemůže mít stěžovatelka ani legitimní očekávání ve vztahu k nabytí státní podpory a ochraně již vložených investic do zařízení výrobny, neboť takové očekávání se může vztahovat zásadně jen k následkům jednání po právu.
21. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
22. Ústavní soud závěrem poznamenává, že vykonatelnost I. výroku rozsudku krajského soudu ze dne 20. 5. 2016 č. j. 62 A 78/2014-535, byla usnesením sp. zn. II. ÚS 2038/17 ze dne 15. 8. 2017, odložena do rozhodnutí o věci samé; jeho vydáním pozbývá odkazované usnesení Ústavního soudu platnosti, aniž by muselo být rušeno (§80 odst. 3 per analogiam zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu