ECLI:CZ:US:2018:2.US.2047.18.1
sp. zn. II. ÚS 2047/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Czech Outdoor s.r.o., se sídlem Štětková 1638/18, Nusle, Praha 4, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, se sídlem Malátova 633/12, Smíchov, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018 č. j. 3 Cmo 65/2018-123, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018 č. j. 2 Nc 1105/2017-91, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2017 č. j. 3 Cmo 237/2017-86 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2017 č. j. 2 Nc 1105/2017-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejího práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatelka dovolává i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadená rozhodnutí pro stěžovatelku znamenají rovněž porušení jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i práva na svobodu podnikání podle čl. 26 Listiny
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Vrchní soud v Praze vydal dne 29. 3. 2018 napadené usnesení č. j. 3 Cmo 65/2018-123, kterým potvrdil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018 č. j. 2 Nc 1105/2017-91, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, kterým by byla vedlejším účastníkům (Ministerstvu dopravy a Ředitelství silnic a dálnic ČR) uložena povinnost zdržet se odstranění vyjmenovaných reklamních zařízení stěžovatelky umístěných na pozemcích České republiky. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá rovněž usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2017 č. j. 2 Nc 1105/2017-40, jímž bylo původně řízení o stěžovatelčině návrhu zčásti zastaveno a v části byl jeho návrh zamítnut a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2017 č. j. 3 Cmo 237/2017-86, jímž bylo toto původní usnesení Městského soudu v Praze zčásti potvrzeno a rozhodnuto, že se řízení nezastavuje. Argumentace stěžovatelky byla založena zejména na tom, že vedlejší účastníci odstraňovali nejen reklamní zařízení, u nichž jim to bylo stanoveno novelou zákona o pozemních komunikacích, ale též billboardů, na které se zákaz provozování reklamních zařízení nevztahuje, a to reklamních zařízení označujících provozovnu.
3. Ani městský soud, ani vrchní soud nevyhověly návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření, a to zejména proto, že o návrhu stěžovatelky již bylo rozhodnuto původním rozhodnutím městského soudu a stěžovatelka fakticky zopakovala argumentaci uvedenou v prvním odvolání a že se situace daná návrhem na nařízení předběžného opatření po skutkové ani právní stránce nezměnila. Z tohoto důvodu odvolací soud odkázal na své původní odůvodnění spočívající v tom, že osvědčení skutečností uváděných stěžovatelkou by vyžadovalo rozsáhlé dokazování, které je v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyloučeno a je možné ho provést až ve fázi řízení ve věci samé. V původním rozhodnutí pak městský soud vysvětlil, že je sice mezi stěžovatelkou a Ředitelstvím silnic a dálnic ČR uzavřena smlouva, ta však nemůže být v rozporu se zákonem, a že v této fázi řízení není možné zkoumat ani to, zda je zákonným zákazem narušována hospodářská soutěž, ani to, že odstraňované zařízení sloužilo k označení čerpací stanice, neboť by to vyžadovalo rozsáhlé dokazování, které je v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyloučeno.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze je nedostatečné ve stěžejní části zabývající se otázkou, zda si soud při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření může posoudit, zda v jednotlivých případech bude dostatečné určité okolnosti pouze osvědčit, nebo zda osvědčování těchto okolností vyžaduje rozsáhlé dokazování. Pakliže Vrchní soud v Praze námitky stěžovatelky neshledal důvodnými, resp. případně ani pro posuzovanou věc relevantními, bylo jeho povinností se s nimi argumentačně vypořádat, přičemž stěžovatelka odkázala na argumentaci vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. US 403/03 ze dne 17. 8. 2005. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadené rozhodnutí je zároveň nepřezkoumatelné, protože neobsahují vysvětlení, z jakých důvodů by osvědčení žalobcem uvedených skutečností vyžadovalo rozsáhlé dokazování.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v té své části, v níž napadá části rozhodnutí městského soudu, která již byla zrušena, či výroky vrchního soudu, které byly derogační, je nepřípustná, a ve zbytku je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud poté, co posoudil obsah ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) a nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33). Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z návrhu stěžovatelky a své rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud shledává, že do práva na spravedlivý proces stěžovatelky nebylo zasaženo, obecné soudy se nedopustil žádného excesivního a neodůvodněného postupu.
8. Stěžovatelkou citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 403/03 ze dne 17. 8. 2005 (N 160/38 SbNU 277) není na posuzovaný případ aplikovatelný, neboť standardy odůvodnění rozhodnutí soudu tam uvedené se vztahují na odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, nikoli na odůvodnění rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření, neboť ve vztahu k tomuto typu rozhodnutí uplatňuje Ústavní soud standardy vyjádřené výše v bodě 7 tohoto usnesení.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a z části, v níž směřuje proti derogačním či derogovaným výrokům rozhodnutí obecných soudů, jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu