ECLI:CZ:US:2018:2.US.2101.18.1
sp. zn. II. ÚS 2101/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele F. T., zastoupeného JUDr. Petrem Holubem, advokátem, se sídlem Jugoslávská 1809/23, Nový Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 21 Cdo 5037/2017-306 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017 č. j. 48 Co 86/2016-280, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Dále se dovolává porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel vykonával funkci starosty obce H. a při realizaci dotované obecní akce vykázal fiktivní faktury, čímž se dopustil úvěrového podvodu, k němu se doznal a nahradil způsobenou škodu (zpětný odvod dotace). Trestní řízení díky tomu skončilo podmíněným zastavením trestního stíhání usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 31. 8. 2009 sp. zn. 5 NZT 24/2008. Napadenými rozhodnutími obecné soudy rozhodovaly o žalobě obce H. na náhradu škodu ve výši 176 748 Kč s příslušenstvím představující škodu, která vznikla obci tím, že jí bylo výměrem Finančního úřadu v Břeclavi ze dne 19. 10. 2009, č. 37/2009 vyměřeno penále za porušení rozpočtové kázně ve výši neoprávněně použitých dotačních prostředků. Stěžovatel v soudním řízení vznesl dne 2. 5. 2013 námitku započtení podle §98 o. s. ř., jíž proti pohledávce obce na náhradu škody za zaplacené penále ve výši 176 748 Kč započetl svou pohledávku za obcí v téže výši, neboť v rámci trestního řízení za obec zaplatil zpětný odvod dotace. Okresní soud v Břeclavi proto žalobu obce H. zamítl. Krajský soud v Brně byl však opačného názoru a žalobě nakonec napadeným rozsudkem ze dne 31. 5. 2017 č. j. 48 Co 86/2016-280 vyhověl s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal splatnost započítávané pohledávky.
3. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017 č. j. 49 Co 86/2016-280 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítá-li dovolatel, že "škoda by nevznikla, pokud by žalobkyně podala opravný prostředek, případně správní žalobu" proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Břeclavi č. 37/2009 ze dne 19. 10. 2009, potom přehlíží, že okolnost, že se stěžovatel v souvislosti s výkonem funkce starosty žalobkyně dopustil porušení rozpočtové kázně ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., je rozhodující příčinou, která vedla ke vzniku škody (spočívající v úhradě penále podle výše zmíněného platebního výměru), jejíž náhrady se žalobkyně v tomto řízení domáhá (a bez níž by ke vzniku této škody nedošlo). K přerušení příčinné souvislosti by mohlo dojít pouze tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek (škodu) bez ohledu na protiprávní jednání stěžovatele. Takovou okolností bezpochyby nemůže být "nevyužití" práva žalobkyně podat opravný prostředek, která sice mohla spolupůsobit při vzniku následku, avšak protiprávní jednání stěžovatele nadále zůstává tou skutečností, bez níž by k následku (škodě) nedošlo (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014 sp. zn. 25 Cdo 2075/2012). Námitku překvapivého rozhodnutí či zohlednění neprovedení úkonu započtení, které nebylo namítáno, nepovažoval Nejvyšší soud za dovolací důvod.
4. Stěžovatel ve své stížnosti zdůrazňuje, že finanční prostředky nikdy nezneužil ve vlastní prospěch a vždy sledoval zájmy obce, bylo mu jako starostovi líto peníze z dotace vracet, a tak udělal životní chybu. Nejvyšší soud měl svým napadeným usnesením stěžovateli zamezit v přístupu k soudu (denegatio iustitiae), neboť dovolání odmítl jako nepřípustné. Odvolací soud pak podle stěžovatele nerespektoval zásadu dispoziční, kontradiktornosti a projednací, neboť nahrazoval procesní aktivitu obce H. Odvolací soud měl též nesprávně posoudit stěžovatelovu námitku započtení. Stěžovatel též namítá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na ochranu vlastnictví, jelikož mu byla uložena povinnost zaplatit peněžité plnění, což ovlivnilo jeho majetkové poměry.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Stěžovatelovy námitky však směřují jen proti skutkovým závěrům, z nichž vycházela napadená rozhodnutí, a proti právnímu hodnocení věci obecnými soudy. Zásadní výhrada pak směřuje proti právnímu posouzení, zda došlo z jeho strany k započtení či nikoli. Procesní výhrady pak směřují proti přílišnému aktivismu odvolacího soudu ve prospěch jeho protistrany a proti nedostatečnému posouzení věci dovolacím soudem.
8. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů. Rovněž procesní postupy obecných soudů jsou primárně v pravomoci obecných soudů a Ústavní soud do nich zasahuje jen v případě excesu, vedoucího k zásahu do ústavně zaručených práv jednotlivce.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
10. Ústavní soud upozorňuje na to, že obsahem ústavní stížnosti byly argumenty nesprávné aplikace podústavního práva a nevhodných postupů dovolacího a odvolacího soudu. V posuzovaném případě však otázka provedení započtení je ryze otázkou interpretace podústavního práva. Ani postup odvolacího soudu, ani kusé odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu pak dle názoru Ústavního soudu nemohou vést k závěru o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
11. Neobstojí ani argument zásahu do vlastnického práva, Ústavní soud konstantně judikuje, že pokud obecné soudy rozhodují ve sporech mezi účastníky řízení o nějakou finanční částku, tak pro jednoho z účastníků nevyhovující rozhodnutí, jímž je zavázán uhradit nějakou částku, zpravidla bez dalšího není možno považovat za zásah do jeho ústavně zaručeného vlastnického práva.
12. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu