ECLI:CZ:US:2018:2.US.2142.18.1
sp. zn. II. ÚS 2142/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., se sídlem Na Poříčí 1046, 1047/24-26, Praha 1, zastoupené Petrem Kuhnem, advokátem se sídlem 28. října 767/12, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018, č. j. 14 Cmo 426/2017-363, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 21. 6. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení vrchního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a právo podnikat podle čl. 26 Listiny. Stěžovatelka ústavní stížnost spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, vyplývá, že žalobce (T. Bárta) se svým návrhem v rámci řízení o určení, že je vlastníkem desetiprocentního podílu ve stěžovatelce, domáhal, aby soud předběžným opatřením uložil stěžovatelce povinnost zdržet se v tomto návrhu specifikovaných majetkových dispozic. Městský soud v Praze však - jako soud I. stupně - usnesením ze dne 2. 10. 2017, č. j. 73 Cm 218/2014-346, návrh na nařízení předběžného opatření zamítl s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky pro jeho nařízení.
3. K odvolání žalobce rozhodl vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením takto:
"Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se nařizuje předběžné opatření, jímž se společnosti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o. ukládá: a) povinnost zdržet se dispozice s obchodním závodem či jeho částmi, zejména prodeje, darování, směny, vložení do základního kapitálu obchodní korporace, zatížení, poskytnutí jako příplatku mimo základní kapitál obchodní korporace; b) povinnost zdržet se nad rámec obvyklý běžnému hospodaření dispozic s veškerým hmotným i nehmotným majetkem, zejména finančními prostředky, know-how, ochrannými známkami, a to především formou převodu tohoto majetku, prodeje, darování, vložení do základního kapitálu obchodní korporace, zatížení, poskytnutí jako příplatku mimo základní kapitál obchodní korporace; a dále se jím společnosti BOHEMIA ENERGY Group a. s. zakazuje výkon konkurenční činnosti ve vztahu k činnosti společnosti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., tj. výkon činnosti v předmětu podnikání obchod s elektřinou a obchod s plynem."
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud dále ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, nikoliv zákonnosti, a proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v obvyklém instančním řízení před obecnými soudy. Je si samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou - obecně vyjádřeno - způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení; práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně, přičemž jejich úprava může být v průběhu řízení k návrhu dotčených účastníků změněna či zrušena. Ostatně i rekapitulace právě řešené věci velmi názorně ukazuje, že návrhy na nařízení předběžného opatření mohou být podávány i opakovaně a výsledná rozhodnutí o nich se mohou lišit, a to v závislosti na vývoji okolností v konkrétním případě.
6. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje, že v meritorním soudním rozhodnutí může dojít k významné změně dosavadní úpravy. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) či ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14 či usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1710/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který vyžaduje jeho zrušení [srov. např. nálezy ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) či ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3749/17].
7. V souladu s právě uvedeným se proto Ústavní soud nezabýval otázkou tvrzených negativních ekonomických dopadů vydaného předběžného opatření na hospodaření stěžovatelky, a ani tím, že podle jejího názoru předběžné opatření nepřináší jeho navrhovateli legitimní výhody (nezabýval se tedy tvrzeným porušením čl. 11 a čl. 26 Listiny), jelikož takovéto hodnocení mu s ohledem na shora uvedené zjevně nepřísluší. V souvislosti s eventuálními negativními ekonomickými dopady nicméně nepřehlédl, že v napadeném rozhodnutí (srov. jeho odst. 27) se uvádí, že je to mimo jiné stěžovatelka, kdo dlouhodobě nerespektuje práva žalovaného jako společníka a nerespektuje ani předchozí rozhodnutí obecných soudů v rámci daného sporu. Stěžovatelka tato východiska vrchního soudu ve své argumentaci dostatečně nereflektuje. Rozhodnutí vrchního soudu je přitom koncipováno tak, že právě tyto okolnosti vedly vrchní soud ke změně prvostupňového rozhodnutí a k tomu, že požadované předběžné opatření nařídil.
8. Je pravdou, že z ústavní stížností napadeného rozhodnutí výslovně neplyne, že by stěžovatelka dostala možnost se k odvolání žalobce, na základě něhož vrchní soud přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí, vyjádřit, přičemž taková situace by skutečně mohla představovat diskrepanci až ústavněprávní intenzity [srov. k tomu odkazovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.) a na něj navazující nálezovou judikaturu]. Ústavní soud nicméně současně v obdobných případech jako je tento [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 661/18 ze dne 17. 4. 2018] dovodil, že ne každé porušení procesních pravidel představuje skutečné omezení základních práv, neboť to vyvolává teprve vada určité intenzity, a ta v případě stěžovatelky bez dalšího zjistitelná není.
9. To mimo jiné i proto, že stěžovatelka nevyužila prostor daný ústavní stížností k řádné polemice s jádrem odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení vrchního soudu (srov. k tomu shora), takže není zcela zřejmé, v jakém ohledu pro ni mělo být napadené usnesení překvapivé a neočekávané. Tento případ se ostatně odlišuje od případů jiných, kdy Ústavní soud ústavním stížnostem vyhověl (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016, N 161/82 SbNU 527), a to např. již tím, že stěžovatelka byla o průběhu řízení informována díky jejímu "pravidelnému monitorování spisu" (bod 25 ústavní stížnosti), takže nedošlo k tomu, že by pro ni bylo napadené rozhodnutí zcela překvapivé z důvodu, že jí kupř. nebylo vůbec doručováno předchozí zamítavé rozhodnutí městského soudu, jak se stalo v právě odkazované věci sp. zn. II. ÚS 1847/16, kdy Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl. K aspektu překvapivosti pro stěžovatelku, která by teprve mohla vést k závěru o protiústavnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud rovněž zohlednil značně specifické okolnosti tohoto konkrétního případu, kdy je i z ústavní stížnosti samotné (resp. z jejích příloh) a z napadeného usnesení vrchního soudu dostatečně patrno, že návrhy na nařízení předběžného opatření byly podávány opakovaně, bylo o nich soudy rozhodováno (v případě usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 149/2015-105 to byla dokonce stěžovatelka, která podala proti nařízení předběžného opatření odvolání), takže stěžovatelka byla dobře informována o všech relevantních okolnostech této věci a nelze se proto důvodně domnívat, že by existovaly další skutečnosti, které by v případě sdělení vrchnímu soudu mohly vést k jeho odlišnému rozhodnutí. Povýtce žádné takové okolnosti stěžovatelka nezmiňuje ani v nyní projednávané ústavní stížnosti.
10. Tento závěr činí Ústavní soud rovněž s přihlédnutím k samotné povaze předběžných opatření, která jsou opatřeními dočasnými, jejichž trvání je omezeno, a mohou být zrušena (viz ustanovení §77 občanského soudního řádu). Fundamentálním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž však musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje. Ochrana toho, vůči komu předběžné opatření má směřovat, nicméně nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, a také samotnou efektivitu předběžného opatření.
11. Podle mínění Ústavního soudu konečně nedošlo - v rámci řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí vrchního soudu - ani k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce. Sama stěžovatelka uvádí, že oba senáty, jejichž rejstříková razítka jsou podle tvrzení stěžovatelky v soudním spise otištěna (když razítko senátu číslo 7 Cmo je škrtnuto a věc rozhodoval senát č. 14 Cmo) řeší podle rozvrhu práce agendu, o níž ve věci stěžovatelky jde, když oba senáty se navzájem zastupují. Kromě otisku nesprávného razítka stěžovatelka v ústavní stížnosti k této otázce věcně nic dalšího neuvádí, tedy ani to, že by na základě jakýchkoliv důvodů právě senát číslo 14 Cmo skutečně nebyl jejím zákonným soudcem. Proto ani tato námitka stěžovatelky nemá ústavněprávní relevanci.
12. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavněprávního pohledu zcela akceptovatelné a stěžovatelce nelze přisvědčit v tom směru, že by v její věci byly porušeny její základní práva a svobody. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu