ECLI:CZ:US:2018:2.US.2163.17.1
sp. zn. II. ÚS 2163/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Krbcové, právně zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem se sídlem Na Příkopě 18, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1200/2017-374 ze dne 17. 5. 2017, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 12 Co 236/2016-351 ze dne 15. 12. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 11 C 443/2013-327 ze dne 24. 3. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 7. 2017 a mající všechny náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že byla zasažena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost žalobkyni (stěžovatelce) zaplatit 189 608 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 28. 5. 2013 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Věcně se jednalo o to, zda má stěžovatelka nárok na úhradu poloviny nákladů na demolici objektu spoluvlastněného se žalovaným, zejména zda tento žalovaný vyslovil souhlas s demolicí té jeho části, která nepodléhala úřednímu rozhodnutí o odstranění stavby.
3. Stěžovatelka podala ve věci dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. V posuzovaném případě podle závěru dovolacího soudu stěžovatelka pokládá jedinou otázku, a to posouzení doby trvání konkludentního projevu vůle. Touto otázkou však stěžovatelka ve skutečnosti nepřípustně rozporuje zjištěný skutkový stav, kterým však dovolací soud není oprávněn se v dovolacím řízení zabývat.
4. Stěžovatelka s právními závěry obecných soudů nesouhlasí. V ústavní stížnosti namítá, že soudy všech stupňů z provedeného dokazování dospěly k nesprávným závěrům o absenci souhlasu žalovaného s provedenou demolicí, když účastníci od záměru odstranit celou stavbu měli údajně upustit. Takový závěr ale z ničeho (ze žádných provedených důkazů) nevyplývá. Stěžovatelka nevěděla o žádném jiném projevu vůle žalovaného, který by jeho souhlas jakkoli modifikoval. Stěžovatelka tvrdí, že ke zbourání celé stavby došlo se souhlasem žalovaného, proto mu nemohla vzniknout žádná škoda, a celý žalobou uplatněný nárok stěžovatelky byl důvodný. Výklad a aplikace zákona ze strany obecných soudů byla zcela svévolná, což se projevilo v nespravedlnosti vydaných rozhodnutí.
5. V řízení o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, zejména jsou-li hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012).
9. V tomto směru Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a poskytly jí právo na řádný proces za její účasti. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů učinily a jak věc právně posoudily. To, že po tomto procesu a po vyhodnocení důkazů dospěly soudy k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, není a nemůže být samo o sobě důvodem ústavní stížnosti, neboť právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud v daném případě neshledal zásah do ústavně zaručených práva stěžovatelky.
10. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud jako soud dovolací nedostatečně vypořádal s její argumentací obsaženou v dovolání. Uvedené námitce nelze přisvědčit, neboť v odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud jednotlivé námitky stěžovatelky věcně a z ústavněprávního hlediska dostatečně vypořádává a konkrétně uvádí, proč nelze přípustnost dovolání založit na stěžovatelkou předložených právních otázkách. Ústavní soud není oprávněn posuzovat, resp. přezkoumávat, zda otázka, kterou stěžovatelka ve svém dovolání vznesla, je otázkou zásadního právního významu či nikoliv. Je oprávněn pouze posoudit, zda Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení tuto okolnost logicky a ústavně konformním způsobem vysvětlil, přičemž v daném případě Ústavní soud závěry dovolacího soudu v tomto kontextu neshledává nikterak extrémními.
11. Ústavní soud musí rovněž odkázat na základní tezi, a totiž, že ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy, neboť se akcentuje ochrana zejména v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž). Skrze námitky stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces proto nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy. I v dané věci lze konstatovat, že posuzovaná ústavní stížnost představuje v převážné míře toliko polemiku se závěry učiněnými obecnými soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
16. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu