infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.08.2018, sp. zn. II. ÚS 230/18 [ usnesení / DAVID / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2018:2.US.230.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2018:2.US.230.18.1
sp. zn. II. ÚS 230/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Večerky, právně zastoupeného JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem, AK se sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. 72 Co 426/2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaného rozhodnutí odvolacího soudu, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Napadeným usnesením rozhodl Městský soud v Praze ve věci odvolání povinného (stěžovatele) proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 9. 2017 č. j. 44 E 2/2017-29 výrokem I. tak, že se usnesení soudu prvního stupně, kterým zamítl návrh na zastavení exekuce vedené pro částku 12 500 Kč, potvrzuje. Výrokem II. Městský soud v Praze rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 3. Městskému soudu v Praze, stejně jako Obvodnímu soudu pro Prahu 6, stěžovatel zejména vytýká, že se řádně nezabývaly námitkou věcné nepříslušnosti k rozhodování ve věci, která byla předmětem řízení. Stěžovatel má za to, že Městský soud v Praze měl v souladu s §104 odst. 5 občanského soudního řádu spis předložit Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o námitce věcné nepříslušnosti. Stěžovatel rovněž namítá, že pokuta, jejíž zaplacení je vymáháno v občanském soudním řízení, je v souladu s právní úpravou, účinnou v době udělení pokuty, daňovým nedoplatkem, který se promlčuje v šestileté promlčecí době. Jako takový neměl být daňový nedoplatek vymáhán prostřednictvím občanského soudního řízení, ale postupem podle daňových předpisů účinných v době uložení pokuty. S těmito námitkami se odvolací soud v napadeném rozhodnutí podle stěžovatele nevypořádal. 4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě. 6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. 7. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není zásadně povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, či ze dne 29. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04). Jinak řečeno, pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost skutkových zjištění, resp. interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná. 8. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy obou stupňů se námitkami vznesenými stěžovatelem v průběhu řízení řádně zabývaly a vyložily, proč jim nemohly vyhovět. Kromě závěru, že rozhodující soud je soudem příslušným, soudy konstatovaly, že se v případě exekuce proti stěžovateli, jíž byla vymáhána pokuta dle §351 o. s. ř., nedalo postupovat podle daňového řádu, neboť se nejedná o daňový nedoplatek a vymáhající soud není v postavení správce daně. Promlčecí doba tak činí deset let. Své závěry v tomto smyslu obecné soudy řádně a dostatečně podrobně odůvodnily, čímž dostály požadavku stanoveném v §157 o. s. ř. 9. Podstatou ústavní stížnosti je tedy pouhá polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. 10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, ze shora vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. srpna 2018 Ludvík David, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2018:2.US.230.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 230/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 9. 8. 2018
Datum vyhlášení  
Datum podání 18. 1. 2018
Datum zpřístupnění 5. 9. 2018
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj David Ludvík
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 11, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §132, §157 odst.2, §351
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík exekuce
odůvodnění
dokazování
důkaz/volné hodnocení
pokuta
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-230-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 103311
Staženo pro jurilogie.cz: 2018-09-07