ECLI:CZ:US:2018:2.US.2463.17.1
sp. zn. II. ÚS 2463/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného Mgr. Janem Růžičkou, advokátem, sídlem Pekařská 1004/26, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017 č. j. 3 Tdo 84/2017-142, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2016 č. j. 4 To 8/2016-12309 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2015 č. j. 45 T 1/2013-11920, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. a), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a za to byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 1 000 000 Kč a pro případ jeho nevykonání mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Současně mu byl uložen podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti specifikované ve výroku o trestu na dobu sedmi roků a podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších devíti obviněných.
3. O odvolání stěžovatele a spoluobviněných a o odvolání státního zástupce (podaného v neprospěch obviněných do výroku o trestu) rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a odsoudil ho podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výši 500 000 Kč a pro případ, že by trest nebyl vykonán, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dále mu podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích na deset let a podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty specifikované v rozsudku.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání opřené o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že byl uznán vinným ze spáchání rozsáhlé trestné činnosti, aniž by soudy v odsuzujících rozsudcích uvedly, jak konkrétně se měl trestného jednání dopustit a o jaké důkazy svá rozhodnutí opřely. Informaci, jaké důkazy svědčí o jeho vině, postrádá jak v rozsudku soudu prvního stupně, tak i v rozhodnutí odvolacího soudu, v němž se pouze stručně odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Dle jeho názoru je nepřípustné, aby odvolací soud rezignoval na důkladné odůvodnění jen proto, aby byl jeho rozsudek stručný. Ani dovolací soud tyto jeho námitky neřešil, neboť dospěl k závěru, že jde o námitky skutkové, nikoli právní, přičemž pouze odkázal na rozhodnutí soudů obou stupňů, která nepovažoval za vadná. Ani on však neuvedl, jakého konkrétního jednání se stěžovatel měl dopustit a z jakých důkazů takové jednání dovodil. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 435/09 (N 129/53 SbNU 623) stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná a tudíž zasahující do jeho práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. V souvislosti s námitkami stěžovatele brojícími proti skutkovým závěrům soudů Ústavní soud připomíná, že ochrana právům, v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
10. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou obstát. Jde přitom o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby a námitek podaných v opravných prostředcích zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudu prvního stupně a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
11. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a odst. 6 tr. řádu. V napadeném rozsudku pak v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal u každého bodu výroku o vině stěžovatele, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl nebo že by důkazy hodnotil v rozporu s pravidly formální logiky. Pokud korigoval některá zjištění soudu prvního stupně, učinil tak ve vztahu k rozsahu trestné činnosti obviněných J. S., J. S. a L. K. Ke skutkovým zjištěním týkajícím se jednání stěžovatele však žádné výhrady neměl.
12. Stěžovatel sice shledává porušení práva na spravedlivý proces v extrémním rozporu skutkových závěrů s provedenými důkazy, Ústavní soud však z obsahu napadených rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu nezjistil, že by příslušná a řádně popsaná skutková zjištění neměla v provedených důkazech odpovídající obsahové zakotvení. Rozsudky soudů obou stupňů přitom obsahují popis konkrétního jednání, jehož se stěžovatel dopustil. Způsob jeho jednání, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, je v odsuzujících rozhodnutích dostatečně vyjádřen ve skutkové větě výroku o vině a dále je patřičně rozveden i v odůvodnění obou rozsudků, a to v návaznosti na konkrétní důkazy, které stěžovatele usvědčují.
13. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ani v tvrzení, že se odvolací soud náležitě nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž vyplývá, že s důrazem na obsah usvědčujících důkazů relevantní námitky stěžovatele i dalších obviněných řešil, přičemž po analýze důkazní situace náležitě vyložil, proč ani on neměl o skutkovém stavu žádné pochybnosti. K tomu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Podle jeho rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže odvolací soud na některé námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
14. Stěžovatel považuje za nepřiměřeně omezený i přezkum jeho věci dovolacím soudem. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že zatímco právo na odvolání v trestních věcech je garantováno v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného či mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12 - usnesení je dostupné v elektronické podobě na http:/nalus.usoud.cz). I Evropský soud pro lidská práva dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován pouze na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth proti Francii, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Wariel proti Švýcarsku, stížnost č. 39765/98).
15. Z hlediska ústavněprávního je tedy určující, že dovolací soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09), z pohledu takových vad rozhodnutí soudů obou stupňů přezkoumal, neshledal však, že by byl skutkový stav věci zjišťován povrchně, či že by byl výsledek řízení projevem nepřípustné soudní libovůle.
16. Lze tak uzavřít, že skutkové závěry, k nimž soudy obou stupňů dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe či judikatury Ústavního soudu. Námitky stěžovatele proti skutkovým zjištěním jsou tak pouze polemikou se způsobem, jakým soudy v rámci §2 odst. 5 a 6 tr. řádu prováděly a hodnotily důkazy, což však nemůže věc posunout do ústavní roviny.
17. Pouze nad rámec uvedeného Ústavní soud odkazuje na závěry svého usnesení ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2432/17, jímž odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost spoluobviněného stěžovatele J. L., podanou proti stejným rozhodnutím soudu prvního stupně, odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. I v této ústavní stížnosti byly uplatněny námitky o svévolných závěrech soudů, které jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a o nedostatečném odůvodnění obou rozsudků. Ústavní soud však neshledal, že by soudy vybočily z mezí své rozhodovací sféry a porušily tím ústavně zaručená práva J. L.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu