ECLI:CZ:US:2018:2.US.2504.17.1
sp. zn. II. ÚS 2504/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Dagmar Matulové, právně zastoupené Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem, AK se sídlem Vodičkova 33, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 9. 2016 č. j. 18 C 451/2014-107 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017 č. j. 13 Co 50/2017-144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 8. 2017, se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 byla stěžovatelce coby žalované uložena povinnost zaplatit žalobci z titulu náhrady škody částku ve výši 31 200 Kč s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě nahradit žalobci na nákladech řízení částku ve výši 22 380 Kč. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Odvolací Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 9 728 Kč.
3. Předmětem sporu bylo zaplacení částky uvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně, které se žalobce domáhal z titulu náhrady škody způsobené mu stěžovatelkou, když z pozice zaměstnavatele poškozené A. F. vyplatil této na náhradě újmy na zdraví způsobené pracovním úrazem (konkrétně na bolestném) částku vyšší, než na jakou měla ve skutečnosti nárok, přičemž tento svůj chybný postup zdůvodňoval stěžovatelkou nesprávně vypracovaným posudkem na bodové ohodnocení výše bolestného v souvislosti s pracovním úrazem poškozené. Mezi stěžovatelkou a žalobcem tak byla spornou především existence odpovědnostního vztahu, jenž by legitimoval žalobce k domáhání se náhrady škody na stěžovatelce.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení nebylo dostatečně přihlédnuto k jí tvrzeným skutečnostem a rovněž k jí označeným důkazům. Podle stěžovatelky je evidentní, že soud prvního stupně a rovněž odvolací soud učinily z provedeného dokazování nesprávná skutková zjištění, a proto žádný ze soudů spornou věc nemohl následně po právní stránce ani správně posoudit. Zásadními nedostatky jsou stižena též odůvodnění napadených rozhodnutí, jelikož se soudy obou instancí dostatečně nevypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky vyvracejícími oprávněnost žalobcem vzneseného nároku, a v některých případech se omezily pouze na strohé konstatování vadnosti stěžovatelčiných právních úvah, aniž by je podrobily zevrubné analýze. Vzhledem k tomu považuje stěžovatelka odůvodnění obou napadených rozhodnutí za nepřesvědčivá a argumentačně nekonzistentní.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, zejména jsou-li hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012).
8. V tomto směru Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a poskytly jí právo na řádný proces za její účasti. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů učinily a jak věc právně posoudily. To, že po tomto procesu a po vyhodnocení důkazů dospěly soudy k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, není a nemůže být samo o sobě důvodem ústavní stížnosti, neboť právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud v daném případě neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
9. Ústavní soud musí rovněž odkázat na základní tezi, a totiž, že ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy, neboť se akcentuje ochrana zejména v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž). Skrze námitky stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces proto nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy. I v dané věci lze konstatovat, že posuzovaná ústavní stížnost představuje v převážné míře toliko polemiku se závěry učiněnými obecnými soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu, a to navíc za situace, kdy je mimořádný opravný prostředek - dovolání - v dané věci nepřípustný.
10. Je zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení vykládaly podústavní právo a konkrétní skutkové okolnosti jejího případu, a její námitky lze proto považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy.
11. V ústavní stížnosti tak Ústavní soud neshledal nic, co by mohlo věc posunout do ústavněprávní roviny a Ústavní soud ani neshledává, že by byla napadená rozhodnutí projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu