ECLI:CZ:US:2018:2.US.2654.18.1
sp. zn. II. ÚS 2654/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Renaty Petrové a Ing. Petra Vojtíška, zastoupených JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, se sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2018 č. j. 53 Co 110/2018-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobou domáhali vydání v žalobě specifikovaných nemovitostí na základě tvrzeného dědického nároku. Žalovaná, Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, však uplatnila námitku promlčení, kterou Obvodní soud pro Prahu 1 neshledal navzdory námitce stěžovatelů v rozporu s dobrými mravy, a rozsudkem ze dne 26. září 2017 č. j. 21 C 359/2009-164, žalobu zamítl. Tento rozsudek byl Městským soudem v Praze shledán věcně správným a potvrzen napadeným usnesením, v němž byli stěžovatelé také řádně poučeni o možnosti podat proti němu dovolání.
2. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádí, že dovolání nepodali, jelikož by dle rozhodovací praxe dovolacího soudu nebylo přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a bylo by odmítnuto.
3. Ústavní soud shledal ústavní stížnost nepřípustnou.
4. Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], což znamená, že k jejímu věcnému projednání může podle ustanovení §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. Od nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., jímž bylo mj. novelizováno ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o nepřípustnosti ústavní stížnosti, tedy od 1. 1. 2013, musí být vyčerpán i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní soud v souladu se svou dosavadní judikaturou [srov. např. nález ze dne 9. srpna 2007 sp. zn. II. ÚS 121/06 (N 125/46 SbNU 181) či nález ze dne 5. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 566/07 (N 176/54 SbNU 209), bod 10] považuje dovolání za takovýto mimořádný opravný prostředek.
5. Ústavní soud zastává názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle o. s. ř. Účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle o. s. ř. [srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 2795/13 či usnesení ze 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Stěžovatelé navíc v ústavní stížnosti namítají rozpor postupu obecných soudů s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, čímž sami logicky vyvracejí vlastní argument o nepřípustnosti dovolání.
6. Podle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebude ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, přestože nedošlo k řádnému vyčerpání všech procesních prostředků ochrany práva, pouze pokud stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Ústavní soud dospěl k závěru, že ani jedna z podmínek vyřčených v ustanovení §75 odst. 2 nebyla splněna, a ústavní stížnost je tudíž nepřípustná.
11. Pokud by Ústavní soud nyní předloženou stížnost projednal, porušil by výše zmíněný princip subsidiarity ústavní stížnosti. Jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří právní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak konstatoval ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), ochrana ústavnosti, včetně základních práv a svobod, není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2706/12 ze dne 5. 9. 2012). Ústavní soud by tedy překročil své pravomoci, pokud by předloženou ústavní stížnost projednal bez toho, aby se k namítanému porušení práva na spravedlivý proces měl možnost nejdříve vyjádřit Nejvyšší soud.
12. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný v souladu s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka