ECLI:CZ:US:2018:2.US.266.18.1
sp. zn. II. ÚS 266/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M 8 Slovakia, spol. s r.o., IČ 44768176, se sídlem Slovenská republika, Moyzesova 8, Bratislava, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem Preslova 361/9, Moravská Ostrava, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 23 Cdo 4050/2017-302, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017 č. j. 1 Cmo 96/2016-271 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2016 č. j. 16 Cm 114/2013-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž podle něj bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, napadených soudních rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 8. 2. 2016 č. j. 16 Cm 114/2013-207 zamítl žalobu stěžovatele proti žalované společnosti ČEZ, a. s. (dále jen "žalovaný") na zaplacení 4.000.000 EUR s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 7. 2. 2017 č. j. 1 Cmo 96/2016-271 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). V odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel v žalobě tvrdil, že 20. 7. 2009 byla mezi společností Boston Capital Sevices Ltd. (dále jen BCS) jako poskytovatelem a žalovaným jako klientem uzavřena smlouva o poskytnutí konzultačních poradenských služeb, ve které se společnost BCS zavázala poskytnout žalovanému obchodní a finanční konzultační služby v souvislosti s projektem CET Galati v Rumunsku, blíže vymezené v příloze č. 1 smlouvy. Na základě této přílohy se společnost BCS mimo jiné zavázala zajistit pro žalovaného nezrušitelnou plnou alokaci CO2 certifikátu. Za poskytnutí těchto služeb byla dohodnuta odměna ve výši 600.000 EUR. Stěžovatel dále tvrdil, že společnost BCS toto plnění žalovanému zajistila a vznikl jí tak nárok na uvedenou odměnu, kterou však žalovaný neuhradil. V rozšíření žaloby o částku 1.400.000 EUR s příslušenstvím stěžovatel uvedl, že v předmětné smlouvě se společnost BCS dále zavázala pro žalovaného zajistit koncesi na dodávky tepla pro společný podnik. Společnosti BCS v souladu se smlouvou k 31. 12. 2009 zajistila souhlas k udělení koncese na dodávky tepla pro společný podnik za podmínek stanovených v příloze č. 1 smlouvy. Za poskytnutí těchto služeb byla stanovena odměna ve výši 1.200.000 EUR, kterou žalovaný stěžovateli rovněž nezaplatil. Dále se společnost BCS zavázala zajistit pro žalovaného rezervační smlouvu pro připojení nové jednotky k distribuční síti za odměnu ve výši 200.000 EUR. Společnost BCS zajistila k datu 31. 12. 2009 souhlas k připojení jak současných, tak budoucích výrobních jednotek k tzv. národní přenosové soustavě a vznikl jí tak nárok na odměnu ve výši 200.000 EUR, kterou žalovaný rovněž neuhradil. Podáním ze 4. 12. 2013 stěžovatel rozšířil žalobu o částku 2,000.000 EUR s příslušenstvím na základě tvrzení, že 30. 4. 2008 byla mezi žalovaným jako vkladatelem, společností BCS a advokátem JUDr. Richardem Gürlichem, Ph.D., uzavřena smlouva o podmínkách založení a správě svěřeneckého účtu, na jejímž základě advokát otevřel svěřenecký účet za účelem obchodu mezi žalovaným a společností BCS a žalovaný na účet složil částku 2.000.000 EUR, jejíž výplata společnosti BCS byla v souladu se zněním čl. 3.1.1 smlouvy o úschově vázána na uzavření smlouvy o joint venture nebo podobného smluvního dokumentu ohledně modernizace CET Galati s rumunských partnerem na straně prodávající. Uzavřením ,,Memoranda o porozumění" z 20. 11. 2008 mezi Electrocentrala Galati S.A. a žalovaným byla tato podmínka splněna a v důsledku toho vznikl právnímu předchůdci stěžovatele nárok na uhrazení částky 2.000.000 EUR jako odměny za činnost pro žalovaného s tím, že nárok na tuto provizi byl žalovanému vyúčtován fakturou č. 2010016-10 se splatností 13. 3. 2010.
3. Soud prvního stupně ve svém napadeném rozhodnutí uzavřel ohledně nároku na zaplacení částky 2.000.000 EUR z titulu provize dle smlouvy o podmínkách zřízení a vedení účtu advokátní úschovy z 30. 4. 2008, že k výplatě složené částky zpět žalovanému došlo v souladu s podmínkami této smlouvy, neboť právní předchůdce stěžovatele by měl nárok na vyplacení této částky pouze v případě, že by doložil souhlasným prohlášením podepsaným s žalovaným, že žalovaný uzavřel smlouvu o společném podniku, nebo obdobný smluvní dokument s rumunskou stranou ohledně modernizace CET Galati - Rumunsko. Jelikož takovým dokumentem není ani stěžovatelem předložené ,,Memorandum o porozumění", nevznikl právnímu předchůdci stěžovatele nárok na vyplacení částky 2.000.000 EUR. Ohledně otázky zaplacení dalších částek vymáhaných stěžovatelem na základě smlouvy o poskytování poradenských služeb z 30. 6. 2009 dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebyly splněny podmínky pro výplatu dohodnuté odměny, když její úhrada byla podmíněna potvrzovacím protokolem, že všechny kroky uvedené v příloze č. 1 smlouvy byly splněny a dokončeny ke spokojenosti objednatele. Sám žalobce přitom připustil, že v případě kroků, za které je úhrada nárokována, šlo ze strany společnosti BCS pouze o předjednání těchto podmínek. V této souvislosti soud prvního stupně též poukázal na znění čl. III. odst. 4 smlouvy, v němž je uvedeno, že vzhledem k tomu, že strukturu transakce nelze k datu podpisu smlouvy považovat za konečnou, podmínky seznamu kroků uvedené v příloze č. 1 by měly být považovány za indikativní. Pokud se budou výsledky skutečně dosažených vyjmenovaných kroků výrazně lišit od podmínek kroků, bude výše odměny (success fee) znovu projednána v souladu s čl. IX., bod 5 této smlouvy. Právní předchůdce stěžovatele však nepostupoval ani podle tohoto ustanovení smlouvy z 30. 6. 2009. Ve světle shora uvedených závěrů soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl s tím, že provedené listinné důkazy považoval za dostatečné pro zjištění skutkového stavu a nepovažoval za nutné provádět výslechy žalobcem navrhovaných svědků ani ukládat žalovanému předložení dalších listin, což by navíc považoval za nedůvodné přenášení důkazního břemene na žalovaného. O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že jejich náhradu přiznal procesně úspěšnému žalovanému.
4. Rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelem předložené ,,Memorandum o porozumění" uzavřené 20. 11. 2008 mezi žalovaným a rumunskou stranou nelze považovat za dokument předvídaný ve shora citovaném čl. 3./3.1.1., neboť se jedná pouze o prohlášení stran, že mají zájem na realizaci předmětného projektu s tím, že tato je podmíněná studií proveditelnosti, která bude spočívat v technickoekonomické, finanční, obchodní analýze a analýze právních norem ohledně proveditelnosti projektu. Nejedná se tedy o uzavření smlouvy o společném podniku nebo obdobný smluvní dokument. K návrhu stěžovatele na doplnění dokazování výslechy svědků odvolací soud uvedl, že tyto soud prvního stupně správně nepřipustil, neboť skutkový stav zjistil v dostatečném rozsahu především provedenými listinnými důkazy, na kterém by již nic nemohly změnit tyto výslechy. Navíc výslechy svědků s bydlištěm v Rumunské republice by narážely na zásadu hospodárnosti řízení.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 24. 10. 2017 č. j. 23 Cdo 4050/2017-302 pro vady s tím, že v dovolání nebyl vymezen žádný z předpokladů jeho přípustnosti dle §237 občanského soudního řádu ani uveden žádný způsobilý (konkrétní) důvod dovolání. Nejvyšší soud vyšel z toho, že stěžovatel vyvozuje přesvědčení o přípustnosti podaného dovolání z toho, že napadený rozsudek dle jeho názoru "závisí, resp. závisel na vyřešení zásadních otázek jak hmotného, tak procesního práva", přičemž "jak procesní, tak hmotněprávní rozhodné otázky předmětné věci byly vyřešeny právně vadně". Stěžovatel však v dovolání nespecifikuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. který z předpokladů taxativně vypočtených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněný. Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. i z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1983/2013) vyplývá, že obligatorní náležitost dovolání představuje požadavek, aby bylo v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. Z obsahu dovolání nadto podle Nejvyššího soudu nejsou patrny ani ony otázky hmotného a procesního práva, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. K námitce stěžovatele, že odvolací soud nesprávně právně hodnotil předložené smluvní dokumenty, a v dovolání obsáhle předestřený náhled na skutkový a právní vývoj posuzované věci, požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle Nejvyššího soudu nedostálo. K argumentu stěžovatele, vzneseném v souvislosti s tzv. vysvětlovací povinností účastníka, a odkazu na rozhodnutí uváděná v časopise Právní rozhledy č. 6/2012, Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení vysvětlil, že odkazy na uvedená rozhodnutí nejsou přiléhavé. V nyní projednávané věci totiž nešlo o situaci, za které by stěžovatel neměl a nemohl mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana tyto informace k dispozici měla. Soud prvního stupně v předmětné věci totiž žalobu zamítl s tím, že předložené listinné důkazy považoval za dostatečné pro zjištění skutkového stavu a nepovažoval za nutné provádět výslechy stěžovatelem navrhovaných svědků ani ukládat žalované předložení dalších listin, neboť by navíc takový postup považoval za nedůvodné přenášení důkazního břemene na žalovanou. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí vyšel ze závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav "úplně a přesně z toho hlediska, co i v dále naznačeném smyslu bylo zapotřebí zjišťovat". Dle odvolacího soudu tedy v předmětné věci byly dostatečně zjištěny informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu. Uvedené námitky tak dovolání nečiní přípustným. Nejvyšší soud neshledal způsobilým pro vymezení přípustnosti dovolání ani námitku ohledně způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho důkazními návrhy, s výhradami k pověření Mgr. Libuše Jeremiášové, neboť se jedná o námitky vad řízení, které samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. K vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání však tvrzení těchto vad nezakládá. Konečně Nejvyšší soud podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 33 Cdo 2107/2016).
6. Proti všem uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel brojí ústavní stížností, v níž z větší části opakuje své námitky vyjádřené již v odvolání i dovolání. K podstatě odmítavého usnesení Nejvyššího soudu namítá až v replice k vyjádření Nejvyššího soudu, že i kdyby připustil, že relevance obšírně vymezených dovolacích důvodů může být polemická, tak tato skutečnost nemůže nic měnit na podstatě stěžovatelem tvrzené ústavně právní problematiky (absolutní rezignace nalézacích soudů na spravedlivý proces, zásadní až účelové odmítání důkazních návrhů bytostně svým obsahem, zaměřením a rozsahem souvisejících s uplatněnými a žalovanými nároky).
7. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy podle jeho názoru postupovaly v hrubém rozporu s povinnostmi uloženými např. v ustanovení §6 o. s. ř., který v důsledku vedl k "přímo flagrantnímu" porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Právní charakter a význam Smlouvy o úschově byl soudy obou stupňů posouzen výrazně jednostranně, a to pouze se zaměřením na podmínky zřízení a vedení advokátní úschovy. Smlouva o úschově potvrzuje jednak existenci založeného zprostředkovatelsko mandátního vztahu mezi žalovaným a BCS, dále pak je pouze a jenom ujednáním o splatnosti a způsobu úhrady uvedené částky provize, nikoliv právním úkonem (jednáním), kterým by na základě této smlouvy teprve nárok na provizi vznikl. Pokud sjednané podmínky neumožňovaly, aby částka 2 mil. EUR byla BCS vyplacena z částky deponované, znamenalo to pouze zánik sjednaného způsobu splacení existujícího dluhu, nikoliv však zánik pohledávky BCS. Soudy obou stupňů neměly podle stěžovatele zájem na objektivním posouzení jak skutkové, tak primárně právní problematiky se Smlouvou o úschově související, tj. neměly zájem na spravedlivém posouzení základu věci. Odmítání důkazních návrhů obecnými soudy hodnotí stěžovatel tak, že se "podobných svědectví z nám neznámých důvodů soudy obávaly". Stěžovatel poukazuje na vystoupení rumunského ministra průmyslu Adrieana Videanu, jímž vyzval "ke schválení a podpisu (pozn.: Akcionářské smlouvy) nejvyšším vedením obou stran, a to nejpozději do konce příštího týdne" (pozn.: dopis je z 13. 11. 2009), kdyby podmínky k založení společného podniku nebyly splněny. Naopak ze vstupu ministra do celé problematiky lze podle stěžovatele dovodit, že v této době (cca od října 2009) již ČEZ, a.s. konstruoval obstrukční podmínky, s nimiž Memorandum vůbec nepočítalo, a to za účelem zmaření "Projektu Galati", přitom rumunskému subjektu nezbylo, než požádat o pomoc ministra průmyslu. Pro správné a odpovídající právní posouzení celé věci, ať již smluvních dokumentů, nebo plnění (či naopak neplnění) závazků jimi sjednanými, považuje stěžovatel za velmi významné hodnocení doloženého postupu žalovaného jak k BCS, tak k rumunským partnerům v období od cca října 2009, a to v intencích zákonem stanovené povinnosti jednat v právním styku poctivě a přiměřeně v souladu s dobrými mravy.
8. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření účastníka (Nejvyššího soudu, Vrchního soudu, Městského soudu, žalovaného i repliky stěžovatele) a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Cm 114/2013, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že přestože stížnostní námitky stěžovatele směřují v zásadě jen proti meritorním závěrům a postupům soudů prvního a druhého stupně, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost především rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro vady v souladu s §243c odst. 1 občanského soudního řádu. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
10. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelem podané dovolání jednak vůbec nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu, jednak ani neuvádí žádný konkrétní způsobilý důvod dovolání. Mezi povinné náležitosti dovolání přitom dle §241a odst. 2 občanského soudu patří též vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně se se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016).
11. Ústavní soud se seznámil s dovoláním stěžovatele, založeným ve spise městského soudu a zjistil, že závěry Nejvyššího soudu ve vztahu k nedostatečnému vymezení přípustnosti dovolání (viz výše v bodě 5) obstojí, byť i reagují na velmi rozsáhlý text dovolání stěžovatele, který se však zabývá zejména skutkovými a argumentačními otázkami, jež uplatnil již před odvolacím soudem a s nimiž se odvolací soud vypořádal. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel se ostatně tématem vad svého dovolání zabýval až v replice na vyjádření Nejvyššího soudu v řízení před Ústavním soudem. Nikoli přímo ve své ústavní stížnosti, která opět opakuje skutkové a procesní výhrady vznášené stěžovatelem před obecnými soudy.
12. Ústavní soud tak považuje závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho napadeném rozhodnutí za přiléhavé a neshledává, že by toto rozhodnutí bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, zejména jeho právem na přístup k soudu. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.
13. Pokud pak jde o zbylá napadená rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti nim jako nepřípustnou. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16). Ústavní soud zejména stěžovatele odkazuje na své stanovisko, vydané před podáním jeho ústavní stížnosti, podle nějž neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, publikované pod č. 460/2017 Sb.).
14. Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že i v případě, kdy není naplněn zákonný dovolací důvod, a proto Nejvyšší soud nenapraví vady řízení, které dosahují takové závažnosti, že způsobují zásah do základního práva na soudní ochranu, k nimž došlo v řízení před nalézacím či odvolacím soudem, tak i v takovém případě může zasáhnout Ústavní soud (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3432/15 ze dne 8. 8. 2017 a nález sp. zn. III. ÚS 3717/16 ze dne 26. 9. 2017 a tam vyjádřený názor, že "povaha dovolání totiž spočívá v řešení otázek právní povahy a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže.") Ani naplnění takovýchto podmínek však Ústavní soud ve stěžovatelově případě neshledal. Jím tvrzené argumenty proti postupu nižších soudů jen vyjadřují polemiku s přijatelnými skutkovými a právními závěry, které obecné soudy odůvodnily a neobsahují žádnou námitku, která by z pohledu vad řízení před obecnými soudy měla ústavně právní relevanci.
15. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, byla s ohledem na princip subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu