ECLI:CZ:US:2018:2.US.270.18.1
sp. zn. II. ÚS 270/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. T., právně zastoupeného JUDr. Renatou Veseckou, Ph.D., advokátkou se sídlem Balbínova 223/5, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017 sp. zn. 3 Tdo 931/2017, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017 sp. zn. 61 To 12/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 6 T 104/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas zaslanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) a d), čl. 16, čl. 90 a 96 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 3 písm. a), čl. 9 odst. 1 a čl. 14 odst. 2 a odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navrhl proto, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí zrušil.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byl stěžovatel společně se spoluobviněnou N. H. N. uznán vinným zločinem kuplířství podle §189 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to za jednání, kterým jiného zjednali k provozování prostituce a z prostituce jiného kořistili a takový čin spáchali v úmyslu získat pro sebe značný prospěch. Za uvedený trestný čin soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců ve věznici s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 400 denních dávek po 2 000 Kč, celkem ve výměře 800 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Dále soud uložil stěžovateli trest propadnutí věci a trest propadnutí náhradní hodnoty podle §71 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal stěžovatel odvolání. O něm rozhodl Městský soud v Praze usnesením tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl. Proti usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudem popsaný skutkový děj nebylo možné z provedeného dokazování bez důvodných pochybností zjistit, neboť soud prvého stupně a potažmo i soud odvolací některá skutková zjištění nebraly v potaz, hodnotily provedené důkazy důsledně v neprospěch stěžovatele a důkazy svědčící v jeho prospěch hodnotily jako nevěrohodné nebo nepotřebné a nehodnotily důkazy potvrzující obhajobu stěžovatele týkající se rovnosti před zákonem.
5. Podle stěžovatele byla jeho osoba považována za jakéhosi "investora" cest jednotlivých dívek do Finska, nákupu inzerce a fotografa. Tedy investora, který dříve zapůjčené peníze přijímal nazpět od osob, které provozovaly prostituci, čímž na nich kořistil. Pokud je však přijata premisa, že osoba, která přijímá majetkový prospěch z prostituce provozované jiným a tímto způsobem kořistí z prostituce, jeví se z hlediska rovnosti před zákonem jako nerovné, že nejsou postihovány spolky a neziskové organizace, které vykonávají činnost v rámci sexuální osvěty a sexuálního byznysu (např. spolek Rozkoš bez rizika, z. s.). Státní moc by při aplikaci právních norem neměla rozlišovat mezi občany a organizacemi a mezi občany navzájem na základě jejich společenského nebo ekonomického postavení, ani podle žádného jiného diskriminačního dělítka.
6. Stěžovatel v rámci svých výpovědí uváděl, že finanční prostředky, které od dívek obdržel, byly zápůjčky, které mu dívky postupně vracely a úhrada za focení prezentačních fotografií dívek. Samotné půjčování peněžních prostředků nenaplňuje objektivní stránku trestného činu kuplířství. Stěžovatel o částkách, které od dívek obdržel za pořízení fotografií a za zápůjčky peněžních prostředků účtoval a podával k těmto částkám daňová přiznání. Obecné soudy však vzaly trestné jednání stěžovatele za prokázané zejména na základě výpovědí svědkyň - poškozených - prostitutek. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nedostatečně rozvedly termíny obrat a zisk a tím nesprávně hodnotily jednání stěžovatele jako jednání v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, čímž jednoznačně porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud především konstatuje, že není dalším "odvolacím soudem". Nemůže jako čtvrtá instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
9. Námitky stěžovatele obsažení v ústavní stížnosti nicméně většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany Nejvyššího soudu, ale také městského soudu a obvodního soudu. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu jim nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout.
10. Je zjevné, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
11. Závěrem považuje Ústavní soud za vhodné dodat, že v řízení o ústavní stížnosti zpočátku zastupovali stěžovatele dva advokáti - JUDr. Renata Vesecká, Ph.D. a Mgr. Jakub Drábek, z nichž každý jednotlivě podal ústavní stížnost. Po upozornění stěžovatele na ustanovení §29 zákona o Ústavním soudu (doručenému i oběma zástupcům), podle kterého v téže věci může mít účastník řízení pouze jednoho zástupce, sdělil stěžovatel Ústavnímu soudu, že jej bude nadále zastupovat na základě plné moci JUDr. Renata Vesecká, Ph.D. Ústavní soud vzal tuto informaci na vědomí s tím, že považuje druhou plnou moc za odvolanou a zabýval se ústavní stížností podanou touto zástupkyní. Vzhledem k okolnostem pak považoval Ústavní soud za korektní, aby toto rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo zasláno na vědomí rovněž Mgr. Jakubovi Drábkovi.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu