ECLI:CZ:US:2018:2.US.2706.17.1
sp. zn. II. ÚS 2706/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. V., nyní ve výkonu trestu ve Věznici Všehrdy, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vachtou, LL. M., advokátem se sídlem Krajinská 251/16, České Budějovice, kterou se domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2015, č. j. 17 T 10/2015-2871, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5 To 3/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 4 Tdo 333/2017, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (doplněnou podáním ze dne 20. 4. 2018), která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zakotvené v čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny, právo na ochranu písemností a záznamů uchovávaných v soukromí podle čl. 13 Listiny a právo na obhajobu zaručené čl. 36 Listiny.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením že stěžovatele uznal vinným z účastenství ve formě organizátorství podle ustanovení §24 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ze zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, kdy byl stěžovatel usvědčen z jednání, jehož podstatou mělo být (zkráceně vyjádřeno) zadání pro spoluobviněného B., aby na sebe převedl obchodní společnost Finfico Strategy Investment, s. r. o. (dále jen "Finfico"), za kterou následně spoluobviněný M. B. požádal o poskytnutí úvěru, přičemž získané finanční prostředky z čerpání tohoto úvěru měly být předány stěžovateli. Na tento úvěr bylo částečně hrazeno. Následně spoluobviněný B. jako jediný společník společnosti Finfico sám sebe odvolal z funkce jednatele společnosti, jednatelem jmenoval třetí osobu, na kterou rovněž převedl obchodní podíl společnosti Finfico, a po těchto změnách již nebylo na poskytnutý úvěr ničeho hrazeno.
3. Stěžovatel se v hlavním líčení hájil tím, že usvědčující listinné důkazy byly získány nezákonně při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor nařízených soudem jako neodkladné úkony. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4183/12. Dále namítal, že poskytnutý úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitosti a pohledávkami za třetími subjekty, což v rozsahu zajištění vylučuje subjektivní stránku trestného činu úvěrového podvodu. Nalézací soud však dospěl k závěru, že pohledávky, jimiž byl poskytnutý úvěr zajištěn, jsou pohledávky neexistující a o zajištění zástavním právem k nemovitosti se nalézací soud vůbec nezmiňuje. Stěžovatel přitom již v odvolání namítal, že minimálně některé pohledávky byly správné a existující, přičemž soud měl podklady k ověření tohoto tvrzení k dispozici a nemůže obstát výtka soudu, že důkazy pro ověření těchto tvrzení poskytl stěžovatel až při hlavním líčení, když v trestním řízení se neuplatňuje zásada koncentrace. Třetí okruh námitek stěžovatele představují rozpory a nesrovnalosti ve výpovědích odsouzeného B. a dalších svědků, zejména svědka A. Odvolací soud dal stěžovateli částečně za pravdu, když uznal existenci a pravost jedné z pohledávek, kterou byl poskytnutý úvěr zajištěn a rovněž nalézacímu soudu vytkl, že se nezabýval zástavní smlouvou k zajištěné nemovitosti. Přesto však odvolací vrchní soud uvedl, že ani případné zohlednění pohledávky a zajištění nemovitostí nemůže mít vliv na právní kvalifikaci skutku.
4. Ve vztahu k nezákonnosti provedených domovních prohlídek stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že příkazy k prohlídce byly vydány pro podezření ze spáchání skutků, které nijak nesouvisejí s předmětnou trestnou věcí stěžovatele (odsouzení za spáchání trestného činu úvěrového podvodu ve formě účastenství). Nadto byly tyto prohlídky dne 27. 2. 2013 nařízeny jako neodkladné úkony, provedeny byly však až v průběhu dubna roku 2013, přičemž v den provádění prohlídky bylo stěžovateli již doručeno sdělení obvinění. Příkazy k prohlídkám ze dne 27. 2. 2013, realizované jako neodkladné úkony až ve dnech 14. -17. 4. 2013, a usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele ze dne 14. 4. 2013 vedle sebe nemohou obstát, když dle příkazů k prohlídkám mají být při prohlídkách teprve zajištěny důkazy pro případné budoucí obvinění stěžovatele a dalších konkrétních osob. Zdůvodnění policejního orgánu v reakci na stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání, že původní termín domovních prohlídek byl naplánován již na březen roku 2013, avšak tento původní termín byl prozrazen, absolutně nezdůvodňuje to, proč orgány činné v trestním řízení přistoupily na provedení prohlídek v termínu pozdějším, přičemž jejich provedení se stále opíralo o vydané příkazy k povolení prohlídek z února, kdy tyto domovní prohlídky měly být provedeny jako neodkladné úkony podle ustanovení §160 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Z časové souslednosti je tedy zřejmé, že ze strany policejního orgánu došlo ke zneužití příkazů k prohlídkám jako neodkladných úkonů, neboť za situace, kdy měl policejní orgán k dispozici již usnesení o zahájení trestního stíhání, měly být prohlídky provedeny za přítomnosti obhájců až po sdělení obvinění, které bylo konkrétně stěžovateli předáno v brzkých ranních hodinách v průběhu provádění prohlídek. S ohledem na tato pochybení orgánů činných v trestním řízení představují důkazy zajištěné při prohlídkách důkazy nezákonné, a jestliže tyto byly použity v trestním řízení proti stěžovateli, bylo celé řízení zatíženo neodstranitelnou vadou. Použití nezákonných důkazů je ostatně také v rozporu s právem na spravedlivý proces. Stejné námitky stěžovatel vznášel již po čas hlavního líčení před krajským soudem, v odvolání i v dovolání. Zatímco krajský soud uzavřel, že důkazy získané při domovních prohlídkách jsou zákonné, odvolací Vrchní soud se s touto námitkou nevypořádal, pouze povšechně konstatoval, že v řízení nedošlo k žádným podstatným vadám. Nejvyšší soud se pak podle mínění stěžovatele s námitkami ohledně nezákonně získaných důkazů vypořádal nesprávně a neúplně, když uvedl, že příkaz k prohlídkám byl stěžovateli doručen dne 14. 4. 2013 a trestní stíhání proti stěžovateli bylo zahájeno až dnem doručení usnesení o zahájení trestního stíhání dne 13. 2. 2014. Při této argumentaci však Nejvyšší soud zcela pominul, že původně byla celá trestní věc v době vydání příkazů (tj. 27. 2. 2013) i v době provádění domovních prohlídek (tj. 14. - 17. 4. 2013) součástí původní trestní věci, kde bylo stěžovateli sděleno obvinění dne 15. 4. 2013 právě při provádění domovních prohlídek. K následnému oddělení nyní projednávané trestní věci došlo až 14. 10. 2013, na základě čehož pak bylo sice stěžovateli doručováno nové usnesení o zahájení trestního stíhání, na které odkazuje Nejvyšší soud, to však nemá pro danou argumentaci jakoukoliv relevanci.
5. Druhý okruh námitek uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti směřuje do zpochybnění naplnění samotné subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu, když prý obecné soudy při svém rozhodování nezohlednily výši zajištění pohledávky poškozené na základě zástavního práva k pohledávkám z obchodního styku a na základě zástavního práva k nemovitosti. Odvolací soud sice uvedl, že soud nalézací toto měl vzít v potaz, sám však vytýkanou vadu nijak nenapravil a dokazování ve vztahu k zajištění neprovedl, když uzavřel, že nezjištění hodnoty zástav nemůže mít žádný vliv na právní kvalifikaci skutku. Stěžovatel však namítá, že zohledněním výše zástav by logicky došlo ke snížení výše způsobené škody a tím i ke snížení společenské nebezpečnosti jednání, což se sice neprojeví v právní kvalifikaci skutku, ale muselo by se to nutně promítnout do výroku o vině, o trestu a zejména do výroku o náhradě škody, kdy způsobená škoda měla být ponížena o hodnotu zástavy. Tuto argumentaci stěžovatel podepírá četnými odkazy na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu. Vrchní soud rovněž vytkl krajskému soudu, že s ohledem na prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele bylo na místě poškozenou banku podle ustanovení §229 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením §140b zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Ani zde však vrchní soud do výroku nijak nezasáhl a přes toto konstatování jej ponechal nezměněný a ponechal povinnost stěžovatele stanovenou rozsudkem krajského soudu k náhradě škody. S ohledem na to, že spoluobviněný B., který se rovněž nacházel v insolvenci, však bylo postupováno opačně, a ve vztahu k němu byla poškozená banka odkázána s uplatňovaným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, namítá stěžovatel, že tímto nejednotným postupem došlo k narušení principů právní jistoty, předvídatelnosti práva a ochrany oprávněné důvěry v právu.
6. Jakkoliv si je stěžovatel vědom zdrženlivosti Ústavního soudu zasahovat do skutkových zjištění obecných soudů, poslední okruh námitek stěžovatele představuje tvrzení, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel namítá, že mezi výpověďmi jednotlivých svědků byly zásadní rozpory, přičemž demonstrativně některé z nich uvádí a odkazuje na jednotlivé protokoly z hlavních líčení ve věci, přičemž tyto namátkově doložené rozpory v důkazech dokládají nesoulad mezi skutečnostmi vyplývajícími z důkazů a závěry krajského soudu.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a postupem orgánů činných v trestním řízení vč. obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ve vztahu k prvnímu okruhu vznesených námitek a zpochybňujících zákonnost provedení domovních prohlídek, resp. zákonnost důkazů získaných při domovních prohlídkách, Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem, a to platí i u trestních věcí již pravomocně skončených. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení.
10. Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01 (N 147/24 SbNU 59) poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti." V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, nýbrž musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263)].
11. S přihlédnutím ke shora citovaným obecným východiskům ovšem Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že příkazy k domovní prohlídce byly vydány v souladu se zákonem, byly též řádně odůvodněny, a proto z ústavněprávního hlediska obstojí.
12. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje především fakt, že se obecný soud dostatečně nevypořádal s otázkou, že má být prohlídka jiných prostor a pozemků provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, musí Ústavní soud konstatovat, že obdobnými námitkami se již ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. V dotčených rozhodnutích zdůraznil, že Ústavní soud, který otázku neodkladnosti či neopakovatelnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy dokonce i se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže proto Ústavní soud již k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přistupovat jen tehdy, jestliže pro provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu nebyly dány ani žádné věcné důvody [za všechny příklady srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4183/12 (N 131/70 SbNU 211)]. Sled událostí v nyní projednávaném případě, kdy při konání domovních prohlídek bylo obviněnému současně již doručeno i usnesení o zahájení trestního stíhání, je nezvyklý pouze zdánlivě. Je totiž nutné vzít v potaz - a na to ostatně správně upozornil v nyní napadeném usnesení již Nejvyšší soud (viz str. 9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) - že v nyní projednávané věci bylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání vydaným podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. až dne 13. 2. 2014, tj. takřka rok po provedení předmětných prohlídek. Pakliže tedy stěžovatel namítá, že byl z trestního jednání obviněn při provádění domovních prohlídek, resp. že při zahájení domovních prohlídek mu bylo rovnou předáno usnesení o zahájení trestního stíhání, je nutné si uvědomit, že toto usnesení o zahájení trestního stíhání se vztahovalo k jiné trestné činnosti stěžovatele.
13. Lze tak uvést, že v den konání domovních prohlídek sice bylo stěžovateli skutečně předáno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 4. 2013,
č. j. UOOZ-28/TČ-2011-292100, toto usnesení se však vztahovalo k jiné trestné činnosti stěžovatele, a to konkrétně k trestným činům zvlášť závažného zločinu podvodu, účastenství ke zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti, účastenství ke zločinu poškození věřitele a účastenství ke zvlášť závažnému zločinu zpronevěry. Z popisů skutků k jednotlivým trestným činům, resp. ze skutkových vět a následně i z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání je přitom patrné, že tímto usnesením je pokryta odlišná trestná činnost stěžovatele než ta, která je předmětem nyní projednávané věci. Z popisu těchto skutků nelze ani dovodit, že by např. trestný čin úvěrového podvodu, pro který je v nyní projednávané věci před Ústavním soudem stěžovatel stíhán, byl pouze právně překvalifikován a následně se o něm vedlo samostatné trestní řízení. Rovněž ani z usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo stěžovateli předáno při konání domovní prohlídky, vůbec nevyplývá, že by se stěžovatel dopustil jakéhokoliv trestného jednání, které by vyústilo v poškození Komerční banky. Proto je podstata argumentace stěžovatele, který se hájí tím, že není možné mu při konání domovní prohlídky, která je prováděna jako neodkladný a neopakovatelný úkon a má tak sloužit k zajištění podkladů pro následné zahájení trestního stíhání, předat rovnou usnesení o zahájení trestního stíhání, nepřípadná, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání, kterým stěžovatel argumentuje, se vztahuje k jeho jiné trestné činnosti.
14. K jiné trestné činnosti stěžovatele a za účelem jejího objasnění byly rovněž vydány i příkazy k domovním prohlídkám. Ostatně v nyní projednávané věci bylo trestní stíhání stěžovatele pro účastenství na trestném činu úvěrového podvodu zahájeno na základě podnětu/trestního oznámení poškozené Komerční banky, a jak v odůvodnění napadeného usnesení správně podotýká Nejvyšší soud, trestní stíhání stěžovatele pro tento trestný čin bylo zahájeno usnesením ze dne 13. 2. 2014, tedy téměř rok po provedení domovních prohlídek. Trestní předpisy ostatně nevylučují, aby při domovních prohlídkách, které byly provedeny na základě příkazů v rámci prošetřování jiné trestné činnosti, byly nikoliv cíleně zajištěny i důkazy, které poukazují na další trestnou činnost téhož pachatele. Tak tomu bylo patrně i v tomto případě, kdy při domovních prohlídkách provedených v dubnu roku 2013 bylo zajištěno velké množství dokumentů a datových nosičů.
15. Na tomto místě Ústavní soud rovněž kriticky konstatuje, že pokud chtěl stěžovatel skutečně napadnout postup při vydání příkazů k domovním prohlídkám nebo postup při jejich provádění, mohl (a měl) tak učinit rovnou podáním ústavní stížnosti a nikoliv vyčkávat na pravomocné ukončení celého trestního řízení, jelikož z ustálené judikatury zdejšího soudu je patrno, že tato možnost je dána a jedná se o efektivní a okamžitou ochranu práv. Tento postup je ostatně stěžovateli velice dobře znám, neboť v jiné věci jej již takto před Ústavním soudem uplatnil (viz věc stěžovatele vedená Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2124/16).
16. Stran další námitky stěžovatele zpochybňující vedení důkazního řízení ohledně výše zajištění úvěru nemá Ústavní soud důvod rozporovat závěry obecných soudů, jelikož mu to ani nepřísluší. Z hlediska výše způsobené škody by se totiž ani případné pochybení obecných soudů nemohlo promítnout do výroku vině a trestu. Z tohoto pohledu je však zcela zásadní, že poškozená Komerční banka nebyla ze zajištění nijak uspokojena a její škoda nebyla ani částečně zpeněžením zajištěné pohledávky či nemovité věci ponížena. Z tohoto důvodu nemá Ústavní soud pochybnost ani o správnosti výroku o náhradě škody, a tedy ani o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Stejně tak zbylé námitky stěžovatele směřující do důkazního řízení, kterými stěžovatel namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich dovozenými zjištěními soudů, jsou toliko stěžovatelovou polemikou a stěžovatel se jimi ve skutečnosti domáhá zvrácení pro něj nepříznivého výsledku celého trestního řízení, což však samozřejmě nepožívá ústavní ochrany. Ústavní soud proto neshledal ve způsobu vedení dokazování ani ve skutkových a právních závěrech obecných soudů takové vady, jež by mohly vést ke zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí.
17. Obdobně lze odmítnout i poslední námitku stěžovatele namítající nesprávnost výroku o náhradě škody, ohledně níž stěžovatel argumentuje tím, že se v době vyhlášení odsuzujícího rozsudku nacházel v konkurzu a soudy tedy měly poškozenou banku odkázat s celým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní tak, jak to učinily u spoluodsouzeného B., který se nacházel ve stejné situaci. Ustanovení §140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů ("insolvenční zákon") upravující zákaz vydání rozhodnutí, totiž uvádí: "Nejde-li o řízení uvedená v §140a, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, ............to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží." Z textace ustanovení je tak zřejmé, že zákaz vydání rozhodnutí se nevztahuje na adhezní řízení o náhradě škody v trestním řízení. Obecné soudy tedy postupovaly v souladu se zákonnou úpravou.
18. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu