ECLI:CZ:US:2018:2.US.2708.18.1
sp. zn. II. ÚS 2708/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Ing. Evou Fryšovou, advokátkou, se sídlem 8. května 10, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 29 T 1/2016-881 ze dne 19. prosince 2017 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 18/2018-949 ze dne 14. března 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. V trestním řízení byl stěžovatel rozsudky Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") č. j. 29 T 1/2016-863 ze dne 19. 12. 2017 a Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 19/2018-940 ze dne 14. 3. 2018 (dále jen "vrchní soud") odsouzen za zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") poté, co předchozí rozsudky, kterými byl stěžovatel uznán vinným z pokusu zločinu vraždy podle §§21 odst. 1, 140 odst. 1 trestního zákoníku a z přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 1038/17 ze dne 21. 9. 2017.
2. V rámci nového řízení bylo po rozhodnutí Ústavního soudu rozhodnuto též o vazbě stěžovatele. Usnesením č. j. 29 T 1/2016-664 ze dne 6. 10. 2017 rozhodl krajský soud, že stěžovatel se bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. c) zákona č. 141/1961 o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud usnesením č. j. 5 To 84/2017-684 ze dne 24. 10. 2017 zamítl. Následně stěžovatel dne 8. 11. 2017 podal žádost o propuštění z vazby na svobodu, kterou krajský soud usnesením č. j. 29 T 1/2016-716 ze dne 8. 11. 2017 zamítl.
3. Další žádost o propuštění z vazby na svobodu byla advokátkou stěžovatele podána dne 19. 12. 2017. Tuto žádost krajský soud usnesením ze dne 19. 12. 2017 zamítl. Ve svém rozhodnutí odkázal především na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, na který upozorňoval již ve svých předchozích usneseních týkajících se vazby stěžovatele. Z posudku vyplývá, že stěžovatel sice nemá sklon k obecné agresivitě, ale v konkrétním případě může být agresivní jednání spuštěno, přičemž vývoj jeho osobnosti je již ukončen a bude se měnit jen málo. Za takového stavu lze dle krajského soudu bez pochybností dovodit závěr, že v případě propuštění stěžovatele na svobodu, by se mohlo opakovat protiprávní jednání, za které byl odsouzen. Zároveň nelze přehlédnout, že v konkrétní věci již byl (krajským soudem) vyhlášen odsuzující rozsudek, kterým byla deklarována vina stěžovatele, což je rovněž skutečnost, která oproti předchozímu rozhodování o vazbě vyznívá v jeho neprospěch. Krajský soud se zabýval také otázkou, zda lze vazbu stěžovatele nahradit nějakým jiným zákonným institutem a došel k závěru, že nahrazení vazby není možné, neboť by v takovém případě nebylo dosaženo účelu vazby a rovněž odkázal na znalecký posudek.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud zamítl usnesením č. j. 5 To 18/2018-949 ze dne 14. 3. 2018. Vrchní soud se zcela ztotožnil s rozhodnutím krajského soudu a neshledal důvody pro jeho zrušení. Nad jeho rámec pouze doplnil, že v případě stěžovatele nebyla překročena maximální délka trvání vazby daná trestním řádem.
5. Proti poslednímu usnesení krajského a vrchního soudu týkajícího se jeho vazby podal stěžovatel ústavní stížnost. V té tvrdí, že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 a 40 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel namítá, že krajský soud důvody ponechání ve vazbě nedoložil žádnými konkrétními důkazy či skutečnostmi, že se soudy nezabývaly jeho námitkami a nevypořádaly je a jejich rozhodování je v rozporu s doktrínou zesílených důvodů. Dále namítá, že v jeho případě byla překročena maximální přípustná doba trvání vazby podle trestní řádu a byl nesprávně použit §72a odst. 5 trestního řádu. Stěžovatel rovněž namítá, že vrchnímu soudu trvalo téměř 3 měsíce, než rozhodl o stížnosti stěžovatele proti usnesení krajského soudu, kterým zamítl jeho žádost o propuštění z vazby a že následné usnesení vrchního soudu ze 14. 3. 2018 nebylo vyhlášeno ani řádně doručeno. K doručení došlo až 8. 6. 2018 po osobní urgenci stěžovatele.
II. Hodnocení Ústavního soudu
6. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
7. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. K problematice mezí ústavní konformity rozhodování o vzetí obviněného do vazby a tomu předcházejícího řízení se Ústavní soud vyslovuje ve své rozhodovací činnosti ustáleně tak, že vazba je mimořádný institut, který vždy podstatně zasahuje do osobní svobody obviněného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887) či usnesení sp. zn. I. ÚS 77/02 ze dne 2. 4. 2002 (U 12/26 SbNU 343)], proto je jeho uplatnění ovládáno zásadou zdrženlivosti a subsidiarity [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2183/12 ze dne 22. 5. 2013 (N 91/69 SbNU 429)], jakož i maximální šetrnosti k zájmům osoby, jež má být do vazby vzata [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1115/09 ze dne 15. 4. 2010 (N 85/57 SbNU 137)]. Nesmí jím být v žádném případě předjímána vina osoby, která má být do vazby vzata [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 371/02 ze dne 16. 10. 2002 (N 130/28 SbNU 117)].
9. Do rozhodování obecných soudů o vazbě může však Ústavní soud zasahovat pouze výjimečně, dopustí-li se tyto zjevného excesu, neboť rozhodování o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání je v převážné míře věcí skutkového posouzení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1252/08 (N 125/50 SbNU 85)], nadto je rozhodování o vazbě vždy vedeno toliko v pravděpodobnostní rovině [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 605/04 ze dne 18. 11. 2004 (U 55/35 SbNU 633)], nikoliv v rovině praktické jistoty tak, jako rozhodnutí o vině a trestu [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 185/02 ze dne 14. 5. 2002 (U 13/26 SbNU 351)]. To však neznamená, že by proto bylo možno slevit z požadavku na přesvědčivé odůvodnění vazebních rozhodnutí, v nichž musí naopak být vždy pregnantně vylíčeny ty skutečnosti, které podle obecných soudů zakládají riziko materializace vazebního důvodu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 185/01 ze dne 21. 6. 2001 (U 23/22 SbNU 391), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235)].
10. V nyní posuzované věci obecné soudy z těchto mezí nevybočily. Odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména krajského soudu, jsou přesvědčivá, logická a vnitřně konzistentní, přičemž z nich vyplývají zcela konkrétní důvody, z nichž soudy riziko opakování zločinu dovodily. Obecné soudy vážily důvody pro vzetí stěžovatele do vazby i důvody pro jeho ponechání na svobodě, včetně důvodů plynoucích obecně z požadavku na zdrženlivost při aplikování tohoto institutu.
11. Krajský soud vycházel ve své argumentaci zejména ze závěrů znaleckého posudku zkoumajícího stěžovatelův duševní stav a osobnostní strukturu. Taková opora pro vazební stíhání je dle Ústavního soudu dostatečná. Tzv. předstižná vazba je totiž zajišťovacím opatřením, jehož primárním účelem je ochrana obětí trestné činnosti v době, kdy se tyto osoby zdají být důvodně ohroženy reálným nebezpečím pokračování nebo opakování trestné činnosti (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3142/17 ze dne 7. 11. 2017), a to tím spíše v případě, kdy již byla odsuzujícím rozsudkem deklarována vina pachatele, jak tomu bylo i u stěžovatele.
12. Odůvodnění obecných soudů obstojí také proti námitce jejich rozporu s tzv. doktrínou zesílených důvodů, na niž stěžovatel poukazuje. Tato doktrína se dle judikatury Ústavního soudu uplatní primárně u tzv. útěkové vazby, neboť tomuto druhu vazebního důvodu lze opatřeními veřejné moci čelit snadněji než u dalších dvou důvodů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3142/17 ze dne 7. 11. 2017). V případě vazby stěžovatele navíc vývoj důkazní situace vazbu nijak nezpochybnil a žádné další důkazy se soudům do vynesení pravomocného rozsudku nenabízely. Poukazuje-li pak stěžovatel na "mechanické přebírání starých názorů", kterými soudy trvání jeho vazby odůvodňovaly, je třeba připomenout, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry obecných soudů (usnesení sp. zn. I. ÚS 2719/15 ze dne 3. 5. 2016), nejsou-li projevem tzv. extrémního rozporu. Ten však v dané věci neshledal. Soudy dospěly k zamítnutí žádosti stěžovatele a následné stížnosti na základě zvážení znaleckého posudku či skutečnosti, že proti stěžovateli byl vynesen odsuzující rozsudek. Ten přitom v případě vazby vždy výrazně mění situaci a zvyšuje přijatelnost vazby.
13. Dále pak neobstojí ani námitky, že byla překročena maximální přípustná doba trvání vazby dle §72a odst. 5 trestního řádu. Její zachování vyložil ve svém rozhodnutí přesvědčivě vrchní soud a Ústavní soud v této souvislosti plně odkazuje na příslušné části odůvodnění napadeného usnesení.
14. K námitkám stěžovatele týkajících se délky trvání řízení o jeho žádosti o propuštění z vazby a následné stížnosti Ústavní soud obecně uvádí, že přiměřená délka řízení o vazbě závisí na konkrétních okolnostech (složitosti) každého případu (k článku 5 odst. 4 Úmluvy viz rozsudek ESLP ve věci Rehbock proti Slovinsku ze dne 28. 11. 2000, č. 29462/95, §84), nicméně z hlediska požadavku na délku řízení lze rozlišovat mezi situací, kdy má být soudem poprvé rozhodováno o vazbě obviněného, popř. zatčené osoby, a situací, kdy je takové rozhodnutí o vazbě předmětem soudního přezkumu (srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 10. 2012 ve věci Abdulkhanov proti Rusku, stížnost č. 14743/11, §198), a ze strany Evropského soudu pro lidská práva je větší tolerance z hlediska požadavku na rychlost rozhodnutí, tedy za situace, kdy původní rozhodnutí o vazbě bylo vydáno soudem (srov. rozsudek ESLP ve věci Shcherbina proti Rusku ze dne 26. 6. 2014, č. 41970/11, §65). Při hodnocení přiměřenosti délky řízení o vazbě musí být přitom váženy různé aspekty případného prodlení (nečinnost na straně orgánů veřejné moci, prodlevy způsobené osobou vazebně stíhanou, případně další faktory, srov. rozsudky ESLP ve věci Mooren proti Německu ze dne 9. 7. 2009, č. 1364/03, §106, a ve věci Kolompar proti Belgii ze dne 24. 9. 1992, č. 11613/85, §4).
15. Námitky stěžovatele k průtahům při vydávání napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvodnými. Návrh advokátky stěžovatele na jeho propuštění z vazby byl přednesen v rámci hlavního líčení dne 19. 12. 2018. Krajský soud o jeho zamítnutí rozhodl ještě týž den, stejně jako rozhodl rozsudkem, kterým shledal stěžovatele vinným ze zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o vazbě stěžovatele byla poté vrchnímu soudu doručena dne 8. 1. 2018. Dne 20. 2. 2018 následně vrchní soud zaslal stěžovateli k vyjádření formulář ohledně vazebního zasedání dle §73d trestního řádu. Dne 26. 2. 2018 pak bylo stěžovateli zasláno vyrozumění o veřejném zasedání, které se mělo konat dne 14. 3. 2018. Jestliže se následně dne 14. 3. 2018 konalo veřejné zasedání, v rámci kterého byl po odvolání stěžovatele vyhlášen pravomocný rozsudek a stěžovatel byl zároveň dotázán, zda na stížnosti proti usnesení krajského soudu o návrhu na propuštění z vazby trvá a ještě týž den bylo zároveň rozhodnuto o zamítnutí jeho stížnosti, považuje Ústavní soud takový postup vzhledem k okolnostem případu a závěrečné fázi vazebního stíhání stěžovatele za ústavně souladný (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 617/17 ze dne 5. 6. 2018). Ústavní soud rovněž uvádí, že do doby rozhodování v řízení nelze započítávat dobu doručování písemného stejnopisu rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1811/17, bod 31 nebo nález sp. zn. II. ÚS 4085/17 ze dne 24. 4. 2018). Zda již bylo v dané věci rozhodnuto, a jakým výrokem se tak případně stalo, lze ve většině případů zjistit ještě před vyhotovením písemné podoby rozhodnutí, např. telefonickým dotazem či návštěvou soudu. Námitka stěžovatele proti pozdnímu doručení (resp. nedoručení) usnesení vrchního soudu proto rovněž postrádá ústavní rozměr.
16. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.
17. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu