ECLI:CZ:US:2018:2.US.2723.18.1
sp. zn. II. ÚS 2723/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Supercar Plus s.r.o., se sídlem Kuštova 447, Rakovník, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem Maiselova 38/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, č. j. 27 Cdo 667/2018-650, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 21 Co 87/2017-591, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 9. 2016, č. j. 5 C 169/2011-546, ve spojení s usnesením ze dne 12. 12. 2017, č. j. 5 C 169/2011-610, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 9. 8. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že Okresní soud v Rakovníku v záhlaví označeným rozsudkem určil, že žalobkyně je vlastnicí ve výroku tohoto rozsudku specifikovaných nemovitostí. Krajský soud v Praze následně k odvolání žalované - stěžovatelky potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Nalézací a odvolací soud se - zjednodušeně řečeno - ujednotily v závěru, že kupní smlouva, na jejímž základě byly zmíněné nemovitosti na stěžovatelku převedeny, je neplatná, neboť z jejího znění je patrná snaha tehdejšího jednatele žalobkyně vyvést její hlavní majetek (nemovitosti) a všechny podnikatelské aktivity mimo tuto společnost, a to právě na stěžovatelku. Jednatel a jediný společník stěžovatelky, bratr jednatele žalobkyně, přitom o poměrech žalobkyně věděl, měl k jednateli žalobkyně blízký vztah a nemůže se tedy dovolávat nabytí nemovitostí v dobré víře. Smluvní strany tak podle jmenovaných soudů nesledovaly uzavřením kupní smlouvy poctivý záměr. Naopak důvodem jejího uzavření bylo získání obohacení stěžovatelky na úkor žalobkyně. Takovému jednání ovšem nelze podle shodného názoru jmenovaných soudů poskytovat právní ochranu a předmětná kupní smlouva je proto absolutně neplatná, neboť svým účelem odporuje zákonu a zároveň se příčí dobrým mravům.
3. Oba soudy v dané věci rozhodovaly již podruhé, když jejich předchozí rozhodnutí bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 29 Cdo 80/2013-196, zrušeno, jelikož Nejvyšší soud nesouhlasil s tím, že by bylo možno bez dalšího dovodit blízkost stěžovatelky a žalobkyně ve smyslu §196a obchodního zákoníku jen proto, že jednatelé obou společností byli bratři. Na druhou stranu nevyloučil neplatnost předmětné kupní smlouvy právě pro rozpor se zákonem.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť závěr odvolacího soudu, podle něhož je sporná kupní smlouva neplatná, když úmyslem obou smluvních stran při jejím uzavření bylo - jak vyplynulo z provedeného dokazování - dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází, zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud předně uvádí, že byť stěžovatelka uvozuje ústavní stížnost konstatováním toho, že si je vědoma, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, tedy nepřezkoumává napadená rozhodnutí z pohledu běžné zákonnosti, přesto její stížnostní argumentace nemá hlubší ústavněprávní přesah a naopak Ústavnímu soudu předkládá svůj výklad jednotlivých skutkových zjištění a z nich dovozených závěrů obecných soudů.
8. Právě uvedené platí i tehdy, pokud stěžovatelka uvádí, že současná jednatelka žalobkyně - manželka tragicky zesnulého předchozího jednatele žalobkyně, jenž činil za součinnosti svého bratra (respektive stěžovatelky) kroky k tomu, aby z žalobkyně vyvedl majetek - měla o aktivitách svého manžela vědět, neboť s ním v rámci rozvodového řízení údajně uzavřela dohodu o vypořádání majetkových vztahů zahrnujících mimo jiné její povinnost převést na svého manžela svůj podíl na žalobkyni za 1 Kč. Aniž by se Ústavní soud pozastavoval nad tím, že manželka jednatele žalobkyně by se měla vzdát svého podílu na společnosti za jednu korunu, stěžovatelka v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč by měla vědět, že její manžel chce jediný hodnotný majetek žalobkyně převést na společnost bratra, tedy na stěžovatelku. Ze skutečnosti, že mezi sebou uzavřeli dohodu o majetkovém vypořádání, totiž žádný takový logický závěr sám o sobě neplyne.
9. Východisko obecných soudů o záměru předmětné kupní smlouvy poškodit žalobkyni není vyvrácen ani stěžovatelkou tvrzenou půjčkou mezi manželem nynější jednatelky žalobkyně na straně jedné a žalobkyní na straně druhé, kdy pohledávka z této půjčky byla postoupena na stěžovatelku a stěžovatelka ji následně započetla oproti své povinnosti zaplatit žalobkyni kupní cenu za předmětné nemovitosti. Soudy totiž v ústavní stížností napadených rozhodnutích nezpochybňují skutečnost, že na účet žalobkyně byl jejím tehdejším jednatelem vložen obnos odpovídající zmíněné půjčce, nicméně vzhledem k danému personálnímu propojení, jakož i vzhledem k dalším skutečnostem, které jsou v ústavních stížností napadených rozhodnutích podrobně popsány (srovnej strana 5 a 6 rozsudku odvolacího soudu), logicky uzavřely, že se ve skutečnosti žádnou půjčku nejednalo (byl také jen vytvořen podklad pro to, aby byly z žalobkyně její nemovitosti vyvedeny).
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, pokud v rámci jejich odůvodnění soudy dovodily, že kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a žalobkyní je absolutně neplatná, a proto bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí zůstala žalobkyně, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu již Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť takovýto odklad by z povahy věci mohl být omezen jen do rozhodnutí o ústavní stížnosti. Tímto rozhodnutím se tak tento návrh stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu