ECLI:CZ:US:2018:2.US.2750.17.1
sp. zn. II. ÚS 2750/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ladislava Friše, 2/ Jiřího Friše, 3/ Anny Frišové a 4/ Evy Frišové, všech zastoupených JUDr. Lenkou Smolíkovou, LL.M., advokátkou, AK se sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3390/2016-444 ze dne 30. 5. 2017, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 2179/2015-417 ze dne 10. 3. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 18 C 189/2013-362 ze dne 16. 6. 2015, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2017 a mající všechny náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že byla zasažena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ze stěžovateli popsaného skutkového stavu vyplývá, že se stěžovatelé domáhali vůči vedlejší účastnici (žalované) náhrady škody ve výši 866 227 Kč se zákonným úrokem z prodlení a ve výši 13 649 Kč se zákonným úrokem z prodlení, která byla stěžovatelům způsobena tím, že pro stěžovatele coby prodávající soubor nemovitostí označovaných jako "K." zpracovala v rámci výkonu advokacie nabídku předkupního práva ze dne 28. 11.2002 učiněnou ostatním spoluvlastníkům předmětných nemovitostí. Neplatnost nabídky byla coby předběžná otázka pravomocně vyřešena v řízení o nahrazení projevu vůle, které bylo vedeno ostatními spoluvlastníky (tj. MUDr. Jiřím Faltusem a Ing. Petrem Faltusem) proti kupujícímu předmětných nemovitostí (tj. Martinu Mendlikovi) rozsudky Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 6 C 264/2004-369 ze dne 8. 12. 2005 a Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 241/2006-434 ze dne 31. 3. 2006. Na základě závěrů obecných soudů byla posléze stěžovatelům uložena povinnost nahradit škodu kupujícímu Martinu Mendlikovi. Všechny soudy vycházely z toho, že nabídka je neplatným právním úkonem. Vedle neplatné nabídky byly v těchto soudních řízeních prokázány všechny ostatní předpoklady pro vznik odpovědnosti stěžovatelů za škodu (tj. příčinná souvislost a způsobená škoda).
3. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu pak vyplývá, že Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 6. 2015 č. j. 18 C 189/2013-362 zastavil řízení co do částky 23 569,30 Kč a úroků z prodlení z důvodu zpětvzetí žaloby, zamítl žalobu o zaplacení 866 227 Kč s příslušenstvím a 13 649 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci, kteří byli podílovými spoluvlastníky souboru nemovitostí, se rozhodli prodat své podíly. Žalovaná advokátka v jejich zastoupení sepsala a oběma dalším spoluvlastníkům adresovala nabídku předkupního práva, na kterou reagoval jeden z nich tak, že své stanovisko teprve sdělí. Po uplynutí lhůty k výkonu předkupního práva stěžovatelé svůj podíl na předmětných nemovitostech smlouvou ze dne 9. 9. 2004 prodali. Spoluvlastníci tuto koupi u soudu napadli a byl vydán rozsudek, jímž byl nahrazen projev vůle nabídnout jim koupi převedeného podílu s odůvodněním, že došlo k porušení předkupního práva, protože nabídky zpracované žalovanou advokátkou byly neplatné, nebyly v nich dostatečně specifikovány předmětné nemovitosti a na rozdíl od kupní smlouvy chyběl v nabídce údaj o splatnosti kupní ceny. Kupující převedl stěžovatelům zpět koupený podíl a na základě jeho žaloby soud uložil stěžovatelům povinnost zaplatit mu na náhradě škody 1 058 936,50 Kč s příslušenstvím za výdaje vyvolané původní koupí.
4. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 3. 2016 č. j. 8 Co 2179/2015-417 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku o částečném zastavení řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně shledal věcně správným, byť dospěl k jiným dílčím právním závěrům. Nabídka, kterou žalovaná v zastoupení žalobců sepsala, nedostatečně specifikovala nabízené nemovitosti, výši jednotlivých spoluvlastnických podílů a jejich kupní cenu. Sepsáním vadné nabídky žalovaná sice porušila svou povinnost vyplývající z ustanovení §16 zákona o advokacii, avšak shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že toto její pochybení není v příčinné souvislosti se škodou uplatněnou žalobci. Rozhodující je, že k porušení předkupního práva ostatních spoluvlastníků došlo nikoli sepsáním neplatné nabídky, ale až uzavřením kupní smlouvy, tedy již bez účasti žalované, která se vlastního projednání a uzavření kupní smlouvy neúčastnila. Je odpovědností realitní kanceláře, která v rámci poskytovaných služeb připravovala kupní smlouvu, že převod vlastnického práva podle smlouvy bude platný a způsobilý přivodit zamýšlené následky. To znamená i odpovědnost za řádně učiněnou nabídku předkupního práva, přičemž za správný postup nelze považovat uzavření kupní smlouvy ohledně spoluvlastnického podílu bez řádné nabídky předkupního práva. Jestliže prodej zajišťoval jiný odborně vybavený subjekt, který měl a mohl pochybení zjistit a napravit, došlo tím k přetržení příčinné souvislosti s jednáním žalované. Navíc žalobci trvali na dokončení vkladového řízení i v době, kdy již bylo vedeno u soudu řízení o neplatnosti kupní smlouvy z důvodu neplatné nabídky předkupního práva, ačkoli vyčkáním výsledku soudního řízení mohli zabránit vzniku převážné většiny uplatněné škody.
5. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena dovolacím soudem jinak. Namítali, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku příčiny vzniku škody mezi jednáním žalované a vznikem škody na jejich straně. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že se cítí poškozeni postupem soudů ve věci proti vedlejší účastnici, a to proto, že v předchozích řízeních soudy konstatovaly, že nabídka je neplatným právním úkonem; navíc v jednom řízení soud dospěl k závěru, že nabídka je výlučnou příčinou škody uplatňované Martinem Mendlikem po stěžovatelích. Stěžovatelé jsou toho názoru, že obecné soudy nezohlednily rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3298/2011 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2012. V důsledku postupů soudů, které rozhodovaly o náhradě škody vůči vedlejší účastnici, došlo k vydání tzv. překvapivého rozhodnutí, neboť na základě výsledků předchozích řízení měli stěžovatelé za to, že (neplatná) nabídka je prvotní a podstatnou příčinou škody.
7. V řízení o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, zejména jsou-li hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012).
11. V tomto směru Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelů řádně zabývaly a poskytly jim právo na řádný proces za jejich účasti. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů soudy učinily a jak věc právně posoudily. To, že po tomto procesu a po vyhodnocení důkazů dospěly soudy k závěru, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, není a nemůže být samo o sobě důvodem ústavní stížnosti, neboť právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud v daném případě neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů.
12. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu lze uvést, že v odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud námitku stěžovatelů ohledně příčinné souvislosti mezi jednáním advokátky a způsobenou škodou stručně, avšak věcně a z ústavněprávního hlediska dostatečně vypořádává a konkrétně uvádí, proč nelze přípustnost dovolání založit na stěžovateli předložené právní otázce. Právním posouzením příčinné souvislosti je podle výkladu dovolacího soudu stanovení, "mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Po právní stránce odvolací soud v tomto směru nepochybil, neboť šlo o otázku příčinné souvislosti mezi konkrétním pochybením žalované a částkou, jíž žalobci museli zaplatit kupci M. M. na náhradě za jeho náklady a výdaje v souvislosti s realizací koupě nemovitosti od žalobců a jejího následného převodu (úrok z kupní ceny, daň z převodu, náklady soudního řízení apod.)." Rozhodnutí odvolacího soudu v otázce právního posouzení příčinné souvislosti není podle názoru Nejvyššího soudu odchýlením od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní názory prezentované v rozhodnutích, na něž stěžovatelé v dovolání poukazují, jsou zcela obecné principy, a nejde ani o právní otázku dosud dovolacím soudem neřešenou nebo rozhodovanou rozdílně a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
13. Ústavní soud není oprávněn posuzovat, resp. přezkoumávat, zda otázka, kterou stěžovatel ve svém dovolání vznesl, je otázkou zásadního právního významu či nikoliv. Je oprávněn pouze posoudit, zda Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení tuto okolnost logicky a ústavně konformním způsobem vysvětlil, přičemž v daném případě Ústavní soud závěry dovolacího soudu v tomto kontextu neshledává nikterak extrémními.
14. Ústavní soud musí rovněž odkázat na základní tezi, a totiž, že ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy, neboť se akcentuje ochrana zejména v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž). Skrze námitky stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces proto nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy. I v dané věci lze konstatovat, že posuzovaná ústavní stížnost představuje v převážné míře toliko polemiku se závěry učiněnými obecnými soudy vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelé nepřípadně předpokládají, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
15. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu