ECLI:CZ:US:2018:2.US.2938.18.1
sp. zn. II. ÚS 2938/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 3. 2016 sp. zn. 25 T 44/2015, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. 67 To 204/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 6 Tdo 580/2018-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod (dále "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl shledán vinným zločinem loupeže a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, za to jej Obvodní soud pro Prahu 3 odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Městský soud v Praze rozhodnutí o vině potvrdil a trest odnětí svobody snížil na 30 měsíců.
3. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení vysvětlil, že závěr o stěžovatelově vině opřely soudy nižších stupňů o výpověď poškozeného, která nestojí osamoceně, nýbrž ji v jednotlivých aspektech podporuje výpověď spoluobviněného z přípravného řízení, výpověď dalšího spoluobviněného ve spojení se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jakož i další (listinné) důkazy. Nalézací soud se v kontextu zmíněných výpovědí pečlivě vypořádal i s hodnocením výpovědi dalšího svědka, který však nebyl přítomen celému posuzovanému skutku a adekvátně odůvodnil i zamítnutí důkazního návrhu spoluobviněného stěžovatele na výslech další svědkyně. Stěžovatel se za součinnosti spoluobviněných dopustil vůči poškozenému užití opakovaných pohrůžek bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se jeho věcí (kterých se ostatně se spoluobviněnými i zmocnili), přičemž nátlak na poškozeného byl ještě umocněn stísněným uzavřeným prostorem bytu, v němž se nacházelo vícero osob tento nátlak kumulujících. Existence úmyslu k přisvojení si odcizených věcí (resp. způsob, jakým obvinění plánovali s odcizenými věcmi poškozeného naložit) je ve vztahu k trestnému činu loupeže irelevantní, stejně jako užití fyzického násilí, jelikož postačuje užití pohrůžek bezprostředního násilí. K argumentu stěžovatele Nejvyšší soud uvedl, že užití zásady subsidiarity trestní represe v případě zvlášť závažných zločinů nepřichází v úvahu. Nejvyšší soud též vysvětlil, že je nerozhodná i skutečnost ohledně dluhu poškozeného, poněvadž ani jeho případná existence nemůže v žádném případě odůvodnit jeho protiprávní (resp. trestný) způsob vymáhání, jaký zvolili obvinění.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že došlo k nesouladu mezi skutkovými zjištěními a prvními závěry učiněnými před obecnými soudy a soudem dovolacím na straně jedné a základními zásadami obsaženými v Ústavě a Listině, kterými se řídí celý právní řád, na straně druhé. Stěžovatel je přesvědčen, že nebyla bez důvodných pochybností prokázána jeho vina a tudíž nebyla respektována zásada in dubio pro reo, zásada presumpce neviny a zásady související, čímž bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces. Za zásadní vadu řízení stěžovatel považuje skutečnost, že nebyl brán zřetel na výpovědi spoluobžalovaných a svědků a naopak soudy uvěřili poškozenému, který byl osobou nedůvěryhodnou. Skutkový stav ani subjektivní stránka trestného činu nebyly podle stěžovatele zjištěny bez důvodných pochybností. Dále pak ve své ústavní stížnosti stěžovatel rozvíjí konkrétní argumenty k jednotlivým důkazům, které již vznesl v řízení před obecnými soudy, a ty se jimi podrobně zabývaly.
5. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí, zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postupy dokazování a hodnocení důkazů jsou soudy povinny detailně popsat a také pečlivě a logicky odůvodnit. Informace, které soud z dokazování získal, nesmí být zkreslené a soud je povinen zdůvodnit závěry, které na základě důkazů učinil [např. nález sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831), nález sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337), nález sp. zn. IV. ÚS 304/98 ze dne 12. 10. 1998 (N 120/12 SbNU 177) nebo nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud také připomíná své závěry, že za situace, kdy obecné soudy neučiní a odmítnou akceptovat důkazy navržené účastníkem řízení, případně se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech, jimiž jsou takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51); nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19); sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25); nebo sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747)] vychází z principu, že "zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy." Jinými slovy, rozhodující soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům účastníků nevyhoví, pak musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. To však ve stěžovatelově případě obecné soudy řádně učinily.
9. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl ke svým závěrům a jakým způsobem hodnotil provedené důkazy. Odvolací soud se pak zabýval všemi argumenty stěžovatele, které tento zopakoval i v řízení před Ústavním soudem, ačkoli již byly vypořádány odvolacím soudem.
10. Dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil, které námitky stěžovatelů jsou shodné s těmi, které byly již uplatněny v řízení před nižšími soudy, a konstatoval, že se s těmito námitkami nižší soudy dostatečně vypořádaly a odkázal přitom na relevantní část odůvodnění rozhodnutí nižších soudů. Dovolací soud také vysvětlil, z jakého důvodu neshledal opodstatněný zásah do skutkových zjištění nižších soudů. Po zvážení všech stížnostních námitek stěžovatele ani Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal ústavně právně relevantní pochybení.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu