ECLI:CZ:US:2018:2.US.3100.18.1
sp. zn. II. ÚS 3100/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Špačka, zastoupeného Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou, se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. července 2017 č. j. 79 EXE 102/2017-34 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2018 č. j. 12 Co 504/2017-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost stran dle čl. 37 odst. 3 Listiny a také právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2016 (exekuční titul) byla zahájena exekuce na majetek stěžovatele. Stěžovatel byl na základě exekučního titulu povinen zaplatit oprávněnému (Statutární město Brno) částku ve výši 3.877 Kč. Exekuční titul nabyl právní moci dne 23. 9. 2016 a stěžovatel v řízení před obecnými soudy tvrdil, že oprávněnému uhradil částku 4.000 Kč dne 24. 11. 2016, přičemž exekuční řízení bylo zahájeno návrhem podaným oprávněným dne 9. 1. 2017. Stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce, neboť zaplatil dluh dne 24. 11. 2016, tedy před zahájením exekuce, na bankovní účet oprávněného č. 111220022/0800. Tento bankovní účet je zřízen pro účely výběru poplatku za provoz systému nakládání s komunálním odpadem. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy tvrdil, že mu toto číslo účtu bylo sděleno na telefonické lince oprávněného, a proto na něj zaslal úhradu jeho dluhu vzniklého za odtah vozidla. Exekuční řízení bylo napadeným rozhodnutím Městského soudu v Brně (dále "městský soud") ze dne 12. 7. 2017 částečně zastaveno a návrh stěžovatele na zastavení exekuce v rozsahu vzniklých exekučních nákladů byl zamítnut.
3. Městský soud v rozhodování o zastavení exekučního řízení uzavřel, že oprávněný s návrhem na zastavení exekuce do výše 4.000 Kč souhlasí a exekuční řízení proto zastavil v rozsahu vymáhané povinnosti. Dále se městský soud zabýval otázkou úhrady exekučních nákladů a tím, na které straně existuje zavinění zastavení exekuce, přičemž dle ustanovení §89 odst. 1 exekučního řádu dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. Městský soud proto posuzoval otázku řádného plnění dluhu. Občanský zákoník v ustanovení §1928 odst. 2 a §1957 stanoví, že dlužník musí svůj dluh splnit na svůj náklad a nebezpečí řádně a včas. Plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, je dluh splněn připsáním peněžní částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele. K řádnému plnění je dále podle ustanovení §1954 nutné, aby byl dluh splněn ve stanoveném místě. Nelze-li místo plnění zjistit ze smlouvy, povahy závazku nebo z účelu plnění, plní se v místě stanoveném zákonem. Z účelu plnění, kterým bylo uhrazení platby za odtah vozidla, vyplývá, že je v daném případě místem splnění dluhu účet oprávněného č. ú. 382286023/0300 popř. 43-8254480207/0100, který slouží k úhradám plateb za odtahy vozidel. Městský soud zjistil, že informace o prvním zmíněném účtu byla povinnému oprávněným sdělena v předžalobní výzvě ze dne 21. 6. 2013, kterou povinný převzal dne 25. 6. 2013. Informace o druhém zmíněném účtu byla stěžovateli poskytnuta v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, který mu byl doručen s elektronickým platebním rozkazem. Jelikož proti elektronickému platebnímu rozkazu podal povinný odpor, městský soud uzavřel, že s jeho obsahem a s údaji o zaplacení dlužné částky, stěžovatel musel být seznámen. Dále se městský soud ve svém odůvodnění zabývat veřejnoprávním charakterem účtu, na který stěžovatel dne 24. 11. 2016 plnil. Městský soud poukázal na to, že dle ustanovení §155 odst. 2 daňového řádu správce daně vrátí daňovému subjektu vratitelný přeplatek na základě žádosti daňového subjektu o vrácení vratitelného přeplatku, nebo pokud tak stanoví zákon. I přesto že povinný dlužnou částku zaplatil, avšak na účet sloužící pro výběr poplatku za komunální odpad, nemohl toto oprávněný považovat za řádné splnění dluhu, jelikož zaplacená částka nemohla být považována jinak než za vratitelný přeplatek, který může být povinnému podle ustanovení §155 odst. 2 daňového řadu vrácen až na základě jeho žádosti. Dlužná částka tedy mohla být přeposlána až na základě žádosti povinného, za kterou je v tomto případě považována žádost dlužníka o přiřazení platby, doručená povinnému 22. 2. 2017. Až na základě této žádosti mohl oprávněný částku 4.000 Kč přeposlat na účet sloužící k úhradám pohledávek za odtahy vozidel. Z toho důvodu byla částka 4.000 Kč připsána na správný účet až 9. 3. 2017. Městský soud uzavřel, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že mu bylo číslo účtu, na které plnil svůj dluh, sděleno na telefonické lince oprávněného.
4. Krajský soud v Brně (dále "odvolací soud") se ztotožnil se závěry městského soudu a v odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 25. 6. 2018 konstatoval, že procesní zavinění na zastavení exekuce ohledně vymáhané pohledávky oprávněného leží na povinném, neboť exekuce byla zastavena kvůli chování povinného, který uhradil vymáhanou povinnost až po podání návrhu na zahájení exekuce. Odvolací soud dále vyložil, že při správě místních poplatků platí, co se týká vyměřování, že správce poplatku má povinnost vyměřit poplatek pouze tehdy, pokud jej poplatkový subjekt nezaplatí (neodvede) včas a ve správné výši. Jestliže tedy stěžovatel sám uhradil částku 4.000 Kč na účet k tomuto účelu zřízený, postupoval oprávněný v souladu s pravidly daňového řízení, pokud ji ponechal na uvedeném účtu k tomu zřízeném, jako poplatek uhrazený poplatkovým subjektem na další poplatkové období, případně jako vratitelný přeplatek, který jako správce poplatku mohl vrátit poplatkovému subjektu jen na základě jeho žádosti (§155 odst. 2 daňového řádu) nebo jako v dané věci jej převést (na základě žádosti stěžovatele o přiřazení platby doručené oprávněnému dne 22. 2. 2017) na úhradu předmětné pohledávky s příslušenstvím dle exekučního titulu na účet oprávněného vedený pro úhradu pohledávek za odtah vozidel. Dále odvolací soud uvedl, že konkrétní výše nákladů exekuce a otázka přiměřenosti těchto nákladů s ohledem na průběh konkrétní exekuce bude řešen v rámci konkrétních procesních postupů zakotvených v §88 a násl. exekučního řádu.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zopakoval své tvrzení, které uvedl v řízení před obecnými soudy, že uhradil oprávněnému dlužnou částku 24. 11. 2016, tedy před podáním návrhu na zahájení exekuce. Stěžovatel zejména poukázal na to, že číslo účtu, na který má dlužnou částku zaplatit, mu bylo sděleno odpovědnou pracovnicí oprávněného v sídle oprávněného, přičemž si skutečnost, že číslo účtu patří oprávněnému, ověřil také na jeho webových stránkách. V ústavní stížnosti namítal, že oprávněný podal návrh na nařízení exekuce i přes před obecnými soudy prokázanou skutečnost, že se dlužná částka nacházela v dispozici oprávněného již před 9. 1. 2017. Stěžovatel je toho názoru, že v průběhu exekučního řízení bylo zjištěno, že před podání návrhu na výkon rozhodnutí předmětnou částku přímo k rukám oprávněného, a nikoliv dle exekučního titulu k rukám právního zástupce. Oprávněnému toto nevadilo, částku i s přebytkem si ponechal. V tomto případě nejenže byl exekučně postižen účet stěžovatele, na kterém se prokazatelně nacházel dostatek prostředků na úhradu náhrady nákladů exekuce, ale také stěžovatelův penzijní fond, další účty, motorová vozidla a nemovitý majetek. Stěžovatel také rozporuje závěr odvolacího soudu, že při hodnocení procesního postupu oprávněného v otázce, zda nemohl zastavení exekuce předejít či zabránit, a povinnost uhradit náhradu nákladů exekutora má stěžovatel. V takovémto hodnocení stěžovatel spatřuje nepatřičnou ochranu oprávněného. Stěžovatel nepovažuje za spravedlivé, že se po něm požaduje znalost toho, jaký právní režim má ten který účet oprávněného a jaký je charakter plnění, pro který je tento účet zřízen.
6. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí, zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce, proti němuž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud přitom dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08, I. ÚS 3143/08, usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario). Navíc i k samotné problematice nákladů řízení (soudního i exekučního) se Ústavní soud ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu (i tehdy, může-li mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
9. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke svým závěrům. Vyložil zákonnou úpravu, na základě které dospěl k závěru, že nebylo včas plněno na správný účet oprávněného a také vysvětlil, proč považuje za den úhrady dluhu až den 9. 3. 2017 a v čem tedy spatřuje procesní zavinění stěžovatele na zastavení exekuce. Obecné soudy také dostatečně a logicky vysvětlily, z jakého důvodu bylo s částkou hrazenou stěžovatelem nakládáno jako s přeplatkem za komunální odpad. Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal znaky vybočení z obecných principů spravedlnosti či logický rozpor. Ústavní soud neshledal ve věci ani jiné ústavně právně relevantní pochybení obecných soudů.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu