ECLI:CZ:US:2018:2.US.3114.18.1
sp. zn. II. ÚS 3114/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Štefana Vlčka, zastoupeného Mgr. Michaelou Sigmundovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Radlická 2000/3, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2014, č. j. 30 Cm 246/2014-87, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 201/2015-144, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 29 Cdo 1/2017-182, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byly porušeny základní práva svobody, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 95 odst. 1 Ústavy, v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Souhrnně lze tedy říci, že stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces a na přístup k soudu.
2. Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá v tom, že soudy neměly směnečný platební rozkaz vůči stěžovateli, jako směnečnému rukojmímu, ponechat v platnosti, neboť směnečný závazek je nemravný a tak je neplatný, jelikož o něm nevěděla stěžovatelova manželka. Městský soud v Praze nicméně ústavní stížností napadeným rozsudkem ponechal tento směnečný platební rozkaz v platnosti. Směnečný platební rozkaz přitom uložil společnosti STAVOUNIVERZÁL, s.r.o. a stěžovateli a Vladimíru Matejkovi, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni, společnosti DEKTRADE a. s., částku 941.433 Kč s příslušenstvím. Ústavní stížností napadeným rozsudkem vrchní soud k odvolání stěžovatele prvostupňový rozsudek potvrdil a dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
6. Předně je třeba uvést, že soudy v řízení o (ne)ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti nezpochybňovaly stěžovatelovo tvrzení, že jeho manželka nevěděla o směnečném rukojemství, k němuž přistoupil. Proto nemusely provádět její svědeckou výpověď. Samotná vědomost stěžovatelovy manželky o jeho směnečném rukojemství pro platnost směnečného závazku totiž nebyla podstatná. Odkaz obecných soudů na ustálenou judikaturu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 153/2009) chránící majetek náležející do společného jmění manželů před excesivními závazky jednoho z manželů, je podle Ústavního soudu zcela přiléhavý. Pokud stěžovatel tuto judikaturu (respektive její aplikaci na jeho věc) zpochybňuje - na což má samozřejmě v rámci své argumentace plné právo - poodhaluje tím nicméně ve skutečnosti jen to, že pro něj není primární ochrana majetku jeho manželky, příp. ochrana majetku náležejícího do společného jmění manželů, nýbrž že hledá způsob, jak dovodit neplatnost svých směnečných závazků. Přitom sám stěžovatel v ústavní stížnosti ve skutečnosti neuvádí žádnou relevantní okolnost, jež by jím tvrzenou nemravnost směnečného vztahu alespoň reálně naznačovala. Okolnost, že se biancosměnky používají v podnikatelských vztazích jako prostředek zajištění jiného závazku, přitom není nikterak neobvyklá ani nemravná.
7. Sám stěžovatel pak v ústavní stížnosti připouští, že jeho směnečné rukojemství se týkalo ryze podnikatelské věci, resp. jeho ekonomických aktivit; proto by na stěžovatele primárně nemohla dopadat ani ochrana poskytovaná spotřebitelům ve směnečných vztazích. Interpretační pozice naznačovaná stěžovatelem, pakliže by byla akceptována, by naopak vedla k neudržitelným důsledkům spočívajícím v tom, že by se účastník směnečného vztahu svých práv a povinností mohl zříci jednoduše tvrzením (často třeba i pravdivým), že k takovému závazku nedal jeho manžel (manželka) souhlas.
8. Odvolává-li se stěžovatel v ústavní stížnosti na nemravnost (nepřiměřenost) směnečné sumy, pak ve svém důsledku přehlíží, že on sám se aktivně podílel na vytvoření jím kritizované situace. V daném případě tak vlastně požaduje, aby jej právní řád chránil před jednáním jeho samého. Takovou aplikaci korektivu dobrých mravů však nelze připustit.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu