ECLI:CZ:US:2018:2.US.3125.17.1
sp. zn. II. ÚS 3125/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., právně zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, AK se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2017 č. j. 4 Tdo 760/2017-36, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2017 č. j. 5 To 415/2016-230, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2016 č. j. 2 T 38/2016-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost proti výše specifikovaným rozhodnutím obecných soudů. Tvrdí, že obecné soudy těmito rozhodnutími porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje proto, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
2. Okresní soud v Ostravě uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Uložil mu za něj trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že na místě, kam se původně dostavil za účelem převzetí svého nezletilého syna k soudem upravenému styku, v úmyslu pokračovat v jím vyvolaném konfliktu s druhem jeho bývalé manželky (v trestním řízení v postavení poškozeného, dále jen "poškozený") vstoupil úmyslně do trasy jím řízeného automobilu vyjíždějícího bezpečně z parkovacího místa s úmyslem vyvolat střet vozidla se svým tělem. K tomuto střetu také skutečně došlo. Následně na místě činu projevil radost nad tím, že poškozený zastávající kvalifikovanou a bezpečnostně exponovanou pracovní pozici bude mít v důsledku incidentu "průšvih a vyhodí ho z práce". Téhož dne se nechal ošetřit ve Fakultní nemocnici v Ostravě a s lékařskou zprávou se poté dostavil na Policii ČR, Městské ředitelství policie Ostrava, Obvodní oddělení Ostrava-Poruba 1, kde vypověděl v rámci sepisu úředního zápisu o podaném vysvětlení vědomě nepravdivé skutečnosti, čímž naplnil skutkovou podstatu výše uvedeného zločinu. Konkrétně uvedl, že stál před vozidlem řízeným poškozeným, to se rozjelo a najelo na něj a způsobilo mu zranění, které doložil lékařskou zprávou. Na základě těchto skutečností bylo pak proti poškozenému zahájeno trestní stíhání pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku, které bylo zastaveno až po provedení rozsáhlého vyšetřování.
3. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl. Usnesení krajského soudu následně napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutková zjištění, k nimž došly obecné soudy, jsou v extrémním nesouladu s hodnocením důkazů, které byly v řízení provedeny. Tvrdí totiž, že není pravdou, že by úmyslně vkročil do dráhy rozjíždějícího se vozidla. Obecným soudům dále vytýká, že neprovedly jím navrhované důkazy (opakování rekonstrukce a vypracování nového znaleckého posudku z oboru doprava). Nadto obecné soudy měly nesprávně vyjít z procesně nepoužitelných důkazů, konkrétně ze znaleckého posudku z oboru doprava a z výsledků rekonstrukce, jež byly provedeny předcházejícím trestním řízení, které bylo vedeno na základě výpovědi stěžovatele proti poškozenému, v něm stěžovatel naopak vystupoval jako poškozený. Tím mělo též dojít k porušení jeho práva na obhajobu, neboť se nemohl ke způsobu provádění rekonstrukce a znaleckému posudku vyjádřit prostřednictvím svého obhájce, byť byl právně zastoupen zmocněncem. Konečně stěžovatel tvrdí, že obecné soudy se nezabývaly jeho námitkami stran nesprávného právního posouzení věci. Má totiž za to, že vůbec nenaplnil skutkovou podstatu křivého obvinění, neboť výpověď podal na základě výzvy policisty, nikoli z vlastního úsudku a skutkové okolnosti vylíčil tak, jak je vnímal vlastními smysly. Obecné soudy tedy pochybily, když dospěly k závěru, že stěžovatel jednal úmyslně.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Stěžovatel v něm byl shledán vinným ze spáchání zločinu křivého obvinění. Námitky stěžovatele však většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany trestních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která velmi přesvědčivě a precizně reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.
8. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve své ústavní stížnosti totiž prakticky pouze opakuje argumentaci, s níž se již obecné soudy opakovaně a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, a kterou opakovaně označily za účelovou. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu