ECLI:CZ:US:2018:2.US.3178.17.1
sp. zn. II. ÚS 3178/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Marešové, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2017 č. j. 33 Cdo 2601/2017-285, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a Roberta Skály, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 7. 2017 č. j. 33 Cdo 2601/2017-285 odmítl dovolání stěžovatelky (žalované) v řízení o zaplacení částky 467 000 Kč s příslušenstvím, v němž jí byla rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 15. 7. 2016 č. j. 10 C 150/2015-190 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2017 č. j. 19 Co 2446/2016-241 uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) částku 418 002,27 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud uvedl, že žalovaná v dovolání řádně nevylíčila jeho přípustnost, když nespecifikovala, od jakých jeho rozhodnutí se měl krajský soud v té které označované právní otázce odchýlit, případně kterou z právních otázek, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, považuje za Nejvyšším soudem dosud neřešenou. Absence správného údaje o tom, v čem podle stěžovatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání [tj. správného vymezení přípustnosti podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], zatěžuje podání v tomto rozsahu kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání pokud šlo o stěžovatelkou nastolené právní otázky "regresu splátek, započtení, procesní obrany účastníka řízení" pak nebylo možno dovodit ani z obsahu dovolání, jehož podstatnou část tvořily výtky, které nevystihovaly jediný způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť krajskému soudu bylo s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. 32 Cdo 3603/2015 vytýkáno, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když pominul neurčitost žalobního petitu, neprovedl důkaz trestním spisem, porušil zásadu rovnosti stran a právo na spravedlivý proces, jeho rozsudek je nepřezkoumatelný, překvapivý a názorově disproporční při hodnocení její procesní obrany a započtení proti žalobnímu nároku. Námitka, že krajský soud dezinterpretoval závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2895/99 a právní otázku dobrých mravů tudíž posoudil v rozporu s jeho ustálenou rozhodovací praxí pak byla spojena s prosazováním vlastní skutkové verze stěžovatelky, která odhlíží od zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že jednání vedlejšího účastníka nedosáhlo takové intenzity, aby bylo možno dovodit, že výkon žalobou uplatněného práva je v rozporu s dobrými mravy [§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.")].
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejvyššímu soudu vytýká, že se odmítl zabývat jejím dovoláním, přestože konkrétně specifikovala dovolací důvod - vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, resp., které dosud v rozhodování Nejvyššího soudu nebyly vyřešeny. Zdůrazňuje, že přesné uvedení dovolacího důvodu je věcí subjektivního názoru, přičemž jeho přesné určení vyžaduje vysokou znalost judikatury Nejvyššího soudu, což je náročný úkol i pro zkušeného advokáta. Opakovaně poukazuje na to, že jasně formulovala výtky, které svědčí o tom, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a specifikovala i rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3603/2015), s nímž jsou závěry krajského soudu v rozporu. Další rozpor s ustálenou rozhodovací praxí vyhodnotila stěžovatelka v otázce neaplikace korektivu dobrých mravů podle §3 odst. 1 obč. zák. Dovozuje, že postup vedlejšího účastníka, který se domáhá zaplacení poloviny jím splacených částek za úvěr na hotel, v jehož užívání stěžovatelce svévolně zamezil, představuje právě hrubé porušení dobrých mravů.
III.
Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); všechna rozhodnutí jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká, že se jí podaným dovoláním nezabýval, přestože dostatečně specifikovala důvody dovolání (i když stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně hovoří o důvodech dovolání má zřejmě na mysli předpoklady jeho přípustnosti stanovené v §237 o. s. ř.). Ústavní soud nejprve v obecné rovině připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované; z pohledu ústavněprávního by totiž obstála i úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. např. nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355).
7. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a konstatuje, že k jeho porušení napadeným rozhodnutím ani postupem Nejvyššího soudu předcházejícím jeho vydání nedošlo. Ústavní soud se po zjištění obsahu dovolání z vyžádaného spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. 10 C 150/2015 shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelka v něm žádnou konkrétní a jednoznačnou otázku neformulovala, ani neuvedla, v čem konkrétně spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti jejího dovolání. Nejvyšší soud zároveň jasně a srozumitelně vysvětlil, proč není dovolání stěžovatelky přípustné a v čem je vadné.
8. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu svých zájmů při rozhodování o uplatněném nároku vedlejšího účastníka, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.), a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), což se ukazuje i v ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka oba tyto pojmy směšuje, resp. nedostatečně rozlišuje jejich význam a účel. Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
10. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod jak obsah dovolání formulovat. Tento závěr koresponduje s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, stížnost č. 32610/07).
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu