ECLI:CZ:US:2018:2.US.3276.18.1
sp. zn. II. ÚS 3276/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. M., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, č. j. 6 Tdo 619/2018-37, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2018, č. j. 8 To 510/2017-947, a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 6. 11. 2017, č. j. 1 T 73/2017-898, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Brně a rozsudku Okresního soudu v Blansku, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejích práv zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále též jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se dopustila dle skutkových zjištění okresního soudu, podrobně popsaných v napadeném rozsudku, tím, že jménem města P. uzavřela rezervační smlouvy, resp. smlouvy o budoucí kupní smlouvě, za což jí byly ze strany budoucího kupujícího poskytnuty rezervační zálohy v celkové výši 240.000 Kč, a to navzdory skutečnosti, že město P. nikdy neuzavřelo s žádným subjektem, a tedy ani se stěžovatelkou, zprostředkovatelskou smlouvu a nikdy neudělilo plnou moc k zastupování v těchto jednáních a ačkoliv stěžovatelka neměla od počátku v úmyslu finanční prostředky získané z uvedených rezervačních záloh použít na úhradu části kupní ceny, čímž uvedla poškozeného v omyl.
3. Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky (a druhé obviněné, společnosti XX) napadený rozsudek okresního soudu podle ustanovení §258 odst. 1 písm. c), písm. f), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") částečně zrušil ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody, kterým byla stěžovatelce a společnosti XX, podle ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému L. P. částku 240.000 Kč, odpovídající celkové výši zmíněných rezervačních záloh, neboť stěžovatelka zmiňovanou částku po vyhlášení rozsudku okresního soudu poškozenému v plné výši uhradila, a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatelce podle ustanovení §209 odst. 3 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon jí podle ustanovení §81 odst. 1 trestního zákoníku a ustanovení §82 odst. 1 trestního zákoníku odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle ustanovení §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku krajský soud dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu tří let. Následné dovolání stěžovatelky odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu napadeným usnesením Nejvyšší soud.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
5. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Dle stěžovatelky se obecné soudy dopustily při hodnocení důkazů zjevné libovůle. Obecné soudy prý totiž naprosto nedůvodně a neodůvodněně vyloučily dvě svědecké výpovědi vyznívající v její prospěch (konkrétně se jednalo o svědeckou výpověď P. S. a M. M.). Stěžovatelka obecným soudům dále vytýká, že dospěly k nesprávnému závěru, že výpovědi starosty města P. a zaměstnankyně Městského úřadu P. vylučují obhajobu stěžovatelky. Stěžovatelka dovozuje, že pokud by k uvedeným pochybením nedošlo, musely by obecné soudy rozhodnout ve věci v souladu se zásadou in dubio pro reo v její prospěch. Proto navrhla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit pro jejich protiústavnost.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
8. K tomu je vhodné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, kterého se stěžovatelka dovolává a které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
9. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
10. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatelky. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo protiústavnosti ve shora popsaném smyslu. Ústavní soud dále připomíná, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne (v nyní projednávaném případě např. stěžovatelkou navrhovaný listinný důkaz kupní smlouvou mezi městem P. a M. S. - srov. s. 6 rozsudku krajského soudu), jestliže je rozsah dokazování plynoucí z jiných důkazních pramenů dostatečný. O vznesených důkazních návrzích však musí rozhodnout a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedly. Tak tomu však bylo i v nyní posuzované věci. Závěr obecných soudů o zjevné nadbytečnosti dalšího dokazování lze totiž vzhledem k provedenému dokazování a logicky odůvodněným skutkovým závěrům těchto soudů pokládat za přesvědčivý.
11. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace stěžovatelky založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, představuje toliko opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy (srov. s. 5 rozsudku krajského soudu, resp. bod 5 usnesení Nejvyššího soudu), které se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly. Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného (a stěžovatelka to ostatně ve své ústavní stížnosti sama připouští), řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů. To ovšem konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatelka.
12. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, již odvolací soud, reagující na obsahově totožné námitky týkající se dokazování, jež jsou stěžovatelkou předkládány i v nyní projednávané ústavní stížnosti, ve svém rozsudku uvedl, že skutková zjištění provedená prvoinstančním soudem jsou správná. Dle názoru odvolacího soudu stěžovatelka předložila toliko svůj náhled na hodnocení celé důkazní situace. Podle přesvědčení odvolacího soudu se však s námitkami stěžovatelky nebylo možné ztotožnit, neboť neměly oporu v provedeném dokazování (srov. s. 9 rozsudku krajského soudu). Ke stejnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud, který uvedl, že "postup soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacího, nesvědčí o tom, že by v procesu hodnocení důkazů došlo k jakékoli obsahové deformaci důkazů, z nichž při svém rozhodování vyšly (deformaci tohoto druhu nelze spatřovat v tom, že se soudy při hodnocení viny [stěžovatelky] přiklonily k výpovědím svědků [výslovně jmenovaných], jelikož takové oprávnění soudů plyne ze zásady volného hodnocení důkazů."
13. Ačkoliv tedy byly námitky stěžovatelky týkající se procesu dokazování přezkoumány jak soudem odvolacím, tak soudem dovolacím, stěžovatelka je znovu předkládá i v ústavní stížnosti. Ústavní soud nicméně považuje závěry obecných soudů za přesné, jasné a přesvědčivé a z ústavněprávního hlediska jim nemůže cokoliv podstatného vytknout. Vina stěžovatelky vyplynula nade vší pochybnost z provedeného dokazování (soud prvního stupně vycházel z výpovědí svědků L. P., J. K., J. M., M. Š., M. T. a M. Š.). Obecným soudům proto nelze v žádném případě vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo, neboť v řízení nevznikl žádný důvod, který by vinu stěžovatelky zpochybňoval. Soud prvního stupně rovněž dostatečně odůvodnil, proč nepřihlédl ke svědeckým výpovědím P. S. a M. M. (srov. s. 14 rozsudku okresního soudu). Ústavní soud tedy považuje postup okresního soudu, a stejně tak postup soudu odvolacího a dovolacího, za ústavně konformní, a na rozdíl od stěžovatelky v něm nenachází jakékoliv znaky svévole.
14. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat učiněné skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu