ECLI:CZ:US:2018:2.US.3287.17.1
sp. zn. II. ÚS 3287/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky CTP Property XXII, spol. s r. o., se sídlem Central Trade Park D1 1571, Humpolec, zastoupené Mgr. Veronikou Prokopovou, advokátkou, AK se sídlem Dlouhá 730/35, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017 č. j. 29 ICdo 115/2017-114, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2017 č. j. 16 VSOL 77/2017-97 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2017 č. j. 71/24 ICm 3004/2015-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se v ní domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má totiž za to, že jimi byla porušena její práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka přihlásila svou pohledávku do insolvenčního řízení. Na přezkumném jednání, které se konalo dne 29. 6. 2015, insolvenční správkyně její pohledávku popřela. Stěžovatelka následně podala žalobu na určení pravosti nevykonatelné pohledávky za dlužníkem. Tuto svou žalobu podala k poštovní přepravě dne 29. 7. 2015. Žaloba byla doručena Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") dne 30. 7. 2015. Krajský soud ji svým ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako opožděnou, neboť dospěl k závěru, že byla podána až po uplynutí lhůty 30 dnů od přezkumného jednání stanovené §198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"). Podle tohoto ustanovení totiž platí, že nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží.
3. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen jako "vrchní soud") pak rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí vrchního soudu následně stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud zamítl.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje s právním názorem obecných soudů o povaze lhůty stanovené ustanovením §198 odst. 1 insolvenčního zákona. Stěžovatelka má - na rozdíl od obecných soudů - za to, že tato lhůta musí mít procesní povahu. Obecné soudy pak tím, že jí přiznaly hmotněprávní charakter, upřely stěžovatelce možnost domáhat se uspokojení její pohledávky v insolvenčním řízení. Tím porušily její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces a zprostředkovaně též její právo vlastnické.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
7. Předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v civilním soudním řízení. Stěžovatelka v něm neuspěla se svou opožděnou žalobou, kterou se domáhala určení pravosti své nevykonatelné pohledávky za dlužníkem. Její námitky však směřují pouze proti výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů, konkrétně charakteru lhůty stanovené výše odkazovaným ustanovením §198 odst. 1 insolvenčního zákona. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která více než přesvědčivě reagují na námitky a tvrzení stěžovatelky. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ostatně ani nevznesla žádný ústavněprávně relevantní argument. Pohybuje se tedy jen v rovině podústavního práva. Její argumentace proto nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
8. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu