ECLI:CZ:US:2018:2.US.3357.18.1
sp. zn. II. ÚS 3357/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Pavly Urbánkové, zastoupené Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem Konviktská 24, Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 22 Cdo 1460/2018-791, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2017, č. j. 68 Co 412/2017-753, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 7. 2017, č. j. 38 C 422/2009-711, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 1, čl. 3 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, výše citovaným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") jako soud odvolací ústavní stížností taktéž napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též jen "obvodní soud"), kterým soud prvního stupně vypořádal zaniklé společné jmění manželů (SJM) tak, že mj. přikázal do výlučného vlastnictví Zdeňka Urbánka, vystupujícího v dané věci jako žalobce, pozemek par. č. st. X1, jehož součástí je budova č. p. X2, a pozemek par. č. X3 v katastrálním území Stachy, obci S. (výrok I.) a do výlučného vlastnictví stěžovatelky, jež v řízení vystupovala jako žalovaná, dluh u věřitelky Zory Klímové, dcery stěžovatelky, vzniklý zhodnocením nemovitosti v katastrálním území Hvozdnice stavebními úpravami realizovanými v letech 2009-2010 ve výši 855.099 Kč (výrok III.); obvodní soud stěžovatelce také uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 762.710,10 Kč (výrok IV.). Návrhům stěžovatelky, aby byly vypořádány a zohledněny její vnosy ve výši 489.096,50 Kč a 1.251.244,07 Kč, soudy nevyhověly.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností taktéž napadeným rozsudkem posoudil jako částečně přípustné a v rozsahu přípustnosti i důvodné. Nejvyšší soud konkrétně změnil rozsudek odvolacího soudu v části týkající se vypořádání výše zmíněného dluhu vůči dceři ve výši 855.099 Kč. Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že "jestliže tedy (v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) po zániku společného jmění manželů, avšak v době do jeho vypořádání, zhodnotí třetí osoba společný majetek a vznikne jí vůči (bývalým) manželům nárok na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu zhodnocení majetku, je třeba za situace, kdy tato nemovitost je pro účely vypořádání společného jmění oceňována podle stavu v době jeho zániku, dluh vůči třetí osobě přikázat tomu, kdo zhodnocenou nemovitosti nabývá, aniž by se tato okolnost nějak promítla do určení výše vypořádacích podílů účastníků; proto není třeba ani zjišťovat výši takového dluhu." Ve zbývající části dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") dovolání jako nepřípustné odmítl. Z pohledu nyní projednávané ústavní stížnosti je podstatné, že Nejvyšší soud uvedl, že ohledně vnosů, které stěžovatelka vynaložila na opravu poškozeného domu v katastrálním území Stachy (zde vnos ve výši 489.096,50 Kč), resp. na nahrazení investice, které vložila do nemovitosti v katastrálním území Hvozdnice stěžovatelčina dcera (zde vnos ve výši 1.251.244,07 Kč), obecné soudy nepochybily, když shledaly důvod pro odchýlení se od zásady rovnosti podílů a jejich náhradu stěžovatelce nepřiznaly.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů i nadále polemizuje, když setrvává na názoru, že ji obecné soudy při vypořádání SJM nespravedlivě znevýhodnily, neboť nezohlednily jí vynaložené vnosy do výše zmíněných nemovitostí. Obdobně jako v řízení odvolacím a dovolacím tedy stěžovatelka opakovaně uvádí, že "se soudy odchýlily od zásady rovnosti podílů manželů na SJM, aniž vzaly v úvahu všechny okolnosti a nezabývaly se adekvátně argumenty, které na svoji obranu předložila stěžovatelka." Tímto postupem obecné soudy dle názoru stěžovatelky porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 a čl. 37 Listiny.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. V projednávané věci stěžovatelka v zásadě uplatňuje námitky proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Povýtce je však nutno již na tomto místě uvést, že jakkoliv se stěžovatelka věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud totiž opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
7. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž obecné soudy pečlivě a podle zásad vyjádřených v ustanovení §132 o. s. ř. posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Z ústavněprávního hlediska jim tedy není možno nic vytknout.
8. Pozornosti Ústavního soudu dále neuniklo, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla totožné námitky, které dříve uplatnila již před soudem nalézacím a odvolacím, a k nimž se ostatně na základě stěžovatelkou podaného dovolání vyjádřil v ústavní stížností napadeném rozsudku rovněž Nejvyšší soud. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat to, co bylo obecnými soudy vysvětleno, odkazuje stěžovatelku v podrobnostech na odůvodnění jejich rozhodnutí, k nimž nemá z ústavněprávního hlediska výhrad.
9. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti, pohříchu postrádající ústavněprávní argumentaci, i nadále zpochybňuje výše rekapitulované právní závěry obecných soudů a samotný způsob vypořádání SJM, přičemž namítá, že dostatečně nezohlednily všechny její námitky a skutková tvrzení, uplatněné v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud se s tímto tvrzením stěžovatelky neztotožňuje. Naopak je toho názoru, že závěr Nejvyššího soudu, jenž označil úvahu nalézacího soudu o splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství za přiměřenou, přičemž dovolací soud rovněž odkázal na důvody pro disparitu podílů, na nichž bylo založeno rovněž nezohlednění stěžovatelčiných vnosů (srov. s. 3-4 rozsudku Nejvyššího soudu), je zcela správný. Ústavní soud tak v nyní projednávané věci neshledal výše popsaný "extrémní nesoulad" mezi provedenými důkazy a dovozenými skutkovými zjištěními, a tím méně pak stěžovatelkou tvrzené tendenční, tj. v její neprospěch provedené hodnocení důkazů (a z něj dovozené právní závěry), jež stěžovatelku coby žalovanou v řízení před obecnými soudy oproti žalobci znevýhodňuje, a proto Ústavní soud nevidí ani žádný rozumný důvod, pro který by měl - s ohledem na svoje shora popsané postavení ve vztahu k obecným soudům - výsledky jejich řízení jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že stěžovatelka uvedené právní závěry obecných soudů odmítá akceptovat, sama o sobě nezakládá porušení jejích ústavně zaručených práv, jak namítá v ústavní stížnosti. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je zcela zřejmé, že stěžovatelka jimi brojí především právě proti samotnému, pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v její prospěch.
10. S ohledem na výše uvedené tak lze konstatovat, že v nyní projednávané věci nebyla porušena základní práva stěžovatelky, jak obecně namítala v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti samotné, se již samostatně nezabýval návrhem stěžovatelky na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu podaný ve smyslu ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné. Odklad vykonatelnosti by navíc byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu