ECLI:CZ:US:2018:2.US.3370.18.1
sp. zn. II. ÚS 3370/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zdeňka Pokorného, advokáta, se sídlem Brno, Anenská 8, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 220 C 65/2016-47 ze dne 3. 5. 2018 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 428/2018-57 ze dne 27. 7. 2018, spojené s návrhem na zrušení ustanovení bodů 6 a 13 z části třetí čl. V zákona č. 296/2017 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Městského soudu v Brně bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku, jímž byla zamítnuta jeh žaloba o odškodnění ve výši 41.630 Kč s přísl. proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo napadené usnesení Městského soudu v Brně potvrzeno. Nezaplacený soudní poplatek byl vyměřen ve výši 2.000 Kč.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že se v jeho případě obecné soudy dopustily nepřípustné svévole, jelikož aplikovaly podústavní právo způsobem extrémně rozporným s jeho obsahem. Stěžovatel zmiňuje, že napadeným zákonem došlo ke zrušení osvobození řízení ve věcech náhrady škody vůči státu od placení soudních poplatků. Stěžovatel poukazuje na to, že v jeho věci došlo k zahájení řízení přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a soudy mě být použit zákon č. 549/1991 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti zákona uvedeného v záhlaví, a proto měl být osvobozen od povinnosti platit soudní poplatek. Stěžovatel se domnívá, že interpretace zákona a jeho přechodných ustanovení byla obecnými soudy provedena nesprávně a nedostatečně odůvodněna. Sám je přesvědčen, že z dikce předmětných a souvisejících zákonných ustanovení by se spíše podával opačný výklad, než ten, který provedly soudy v jeho případě. Je přesvědčen, že postup obecných soudů vedl k extrémně nespravedlivému výsledku řízení, kterým je faktické odepření soudní ochrany jeho oprávněným nárokům. Dále poukazuje na to, že napadené body obsažené v zákonné úpravě, stanovící přechodná ustanovení zavedení soudního poplatku, jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Argument, který vznesl proti napadené právní úpravě, byl ten, že důvodová zpráva s přijetím těchto bodů nepočítala a že připustila, že hlavním důvodem zavedení poplatku je regulační funkce poplatků proti přílišnému zatížení soudů a posílení příjmové stránky státního rozpočtu. Stěžovatel se domnívá, že poplatky sice možná zajistí zefektivnění soudnictví, ale za nepřijatelnou cenu na úkor budování právního státu.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
7. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným usnesením, a v podstatě žádné argumenty proti napadené právní úpravě. Obsah důvodové zprávy a tam uvedené standardní účely zavedení soudního poplatku nemohou vést k závěru o neústavnosti napadené právní úpravy, a to tím spíše, že neshledal důvodnou ani ústavní stížnost.
8. Stěžovatelem předložené argumenty směřují pouze do výkladu podústavního práva a z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Pokud jde o návrh na zrušení napadených ustanovení zákona, Ústavní soud konstantně judikuje, že z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu plyne, že tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 2162/13 ze dne 24. 9. 2013, či usnesení sp. zn. I. ÚS 4008/13 ze dne 13. 3. 2014). Návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. Ústavní soud rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu