ECLI:CZ:US:2018:2.US.3462.17.1
sp. zn. II. ÚS 3462/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Hradila, zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem, sídlem Kratochvílova 624/43, Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. září 2017 č. j. 40 Co 350/2017-96 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. května 2017 č. j. 47 EXE 4318/2013-67, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení a Občanského sdružení pro rozvoj a naplnění potřeb obyvatelstva Olomouckého kraje sídlem Dolní náměstí 24/40, Olomouc a Petra Hanáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i do práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. do práva na legitimní očekávání nabytí majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále též "okresní soud") ze dne 12. 5. 2017 č. j. 47 EXE 4318/2013-67 byla k návrhu stěžovatele [povinného 2)] částečně zastavena exekuce vedená na jeho majetek JUDr. Lukášem Jíchou, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Přerov (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že soudní exekutor nemá vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů exekuce. Výrokem III. byla oprávněnému uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady této fáze exekučního řízení ve výši 19 638,30 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení. Okresní soud přiznal procesně úspěšnému stěžovateli v souladu s §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odměnu za 3 úkony právní pomoci (převzetí a příprava zastoupení včetně první porady s klientem, písemné vyjádření, účast na jednání před soudem), jejíž výši s ohledem na §11 odst. 2 písm. e) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, stanovil v poloviční výši.
3. Odvoláním stěžovatele napadený III. výrok okresního soudu byl usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále též "krajský soud") ze dne 27. 9. 2017 č. j. 40 Co 350/2017-96 potvrzen (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 250 Kč (výrok II.). Stěžovatelova stěžejní odvolací námitka se koncentrovala do nesouhlasu s postupem okresního soudu, který výši nákladů vzniklých stěžovateli v souvislosti s částečným zastavením exekuce stanovil podle §8 odst. 1 ve spojení s §11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu. Podle názoru stěžovatele však s ohledem na složitost úkonů právní služby neměla být odměna krácena, nýbrž stanovena podle §11 odst. 1 advokátního tarifu v plné výši. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, přičemž zdůraznil, že pro aplikaci jiné sazby (v plné výši) není zákonný prostor. K tomu dále dodal, že písemné vyjádření právního zástupce stěžovatele k návrhu stěžovatele na zastavení exekuce nelze podřadit pod §11 odst. 1 advokátního tarifu, nýbrž jen a pouze pod §11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Obdobně jako v předchozím řízení nesouhlasí s použitím §11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu při rozhodování o nákladech řízení a tedy stanovením odměny advokáta za jeden úkon právní pomoci ve výši jedné poloviny. Vyslovuje přesvědčení, že úkony zahrnuté pod §11 odst. 2 advokátního tarifu jsou úkony svojí povahou jednoduché, opakující se a téměř formulářového typu. Uvádí, že v posuzovaném případě však šlo o zastavení exekuce z důvodu, že exekuce vůbec neměla probíhat, pročež bylo nutné vypracovat návrh na její zastavení. Domnívá se přitom, že takový návrh je složitějším úkonem, který vyžaduje větší úsilí, zejména pokud jde o zhodnocení potenciálu jeho úspěšnosti. Podotýká, že v podstatě šlo o standardní návrh ve věci samé, který však byl, resp. mohl být, uplatněn v důsledku jednání oprávněného až v exekučním řízení.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady posouzení ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v tzv. podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
8. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, čehož si je stěžovatel vědom, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí nemá.
9. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadených rozhodnutí jejich úvahy dostatečně přesvědčivě vysvětlují. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jak k němu dochází v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti a týkající se nutnosti aplikovat v dané věci §11 odst. 1 advokátního tarifu a tedy stanovit sazbu za jeden úkon právní služby v plné výši a ne ji snížit na polovinu, jak učinily obecné soudy, předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy. Jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti tak představuje toliko další pokračování snahy stěžovatele zvrátit tento pro něj nepříznivý výsledek řízení, ačkoliv k jejich uplatnění již měl dostatečný procesní prostor a k dispozici efektivní procesní prostředky (odvolání), prostřednictvím nichž se mohl domáhat včasné nápravy, čehož také ostatně využil. Okolnost, že podle svého tvrzení stěžovatel očekával, že na nákladech řízení získá vyšší částku, není způsobilá v daném případě způsobit neústavnost rozhodnutí. Samotný závěr obecných soudů je v souladu se zněním §11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu, proti jehož aplikaci nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu