ECLI:CZ:US:2018:2.US.3586.18.1
sp. zn. II. ÚS 3586/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Mráze, zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem Trutnov, Libušinka 180, proti výrokům II. a III. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2018, č. j. 21 Co 77/2017-522, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí krajského soudu, resp. jeho výroku II. a III., kterým v návaznosti na zpětvzetí žaloby odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů nalézacího a odvolacího řízení, a to s tvrzeným poukazem na porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se zejména podává, že Okresní soud v Trutnově vyhověl žalobkyni a zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků řízení (tedy žalobkyně a stěžovatele). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. V průběhu odvolacího řízení však pominul mezi účastníky předmět sporu, neboť předmětné nemovitosti byly účastníky řízení prodány do vlastnictví třetí osoby. Žalobkyně vzala žalobu zpět, s čímž stěžovatel souhlasil. Oba účastníci řízení však žádali, aby jim bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Odvolací soud pak v odůvodnění svého usnesení odkázal též na ustanovení §146 o. s. ř., podle něhož - zjednodušeně řečeno - platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, skončilo-li smírem nebo bylo zastaveno. Jestliže však některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen nahradit jeho náklady. Byl-li tedy pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat návrh zpět, který byl ale podán důvodně, je povinen žalovaný (nebo jiný účastník řízení) hradit náklady řízení.
4. Důvodem zpětvzetí a zastavení v právě projednávané věci pak byla skutečnost, že došlo k prodeji předmětných nemovitostí na základě mimosoudní dohody účastníků. Proto nelze podle odvolacího soudu uzavřít, že by některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno nebo že by důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného (stěžovatele). Podstatné pro odvolací soud přitom bylo, že ke zpětvzetí žaloby a zastavení řízení došlo v důsledku dohody účastníků řízení o podmínkách prodeje nemovitosti. Pokud tedy ve věci jednoznačně nelze určit zavinění (typicky například v případě zpětvzetí v důsledku uzavření mimosoudního smíru stranami), je podle soudu spravedlivé náhradu nákladů řízení nepřiznat žádnému z účastníků řízení. Případné zavinění je totiž nutné posuzovat čistě z procesního hlediska.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
8. Ústavní soud pokládá za potřebné rovněž konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takový deficit však napadené rozhodnutí - resp. jeho relevantní výroky - nevykazuje.
9. Nad rámec těchto obecných referenčních východisek Ústavní soud konstatuje následující.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti poměrně obsáhle vysvětluje (ovšem takřka bez jakékoliv ústavněprávní argumentace), že celý soudní spor zavinila žalobkyně, když stěžovateli nechtěla vyplatit - oproti přikázání věci do jejího vlastnictví - jím požadovanou částku 635 000 Kč (žalobkyně navrhovala částku okolo 400 000 Kč). Odvolací soud, jak vidno shora, nicméně z úvahy o zavinění nevyšel, když pro něj byla podstatná mimosoudní dohoda účastníků a prodej nemovitosti třetí straně. Podstatné ovšem z ústavněprávního hlediska je, že tuto svoji úvahu řádně vysvětlil a odůvodnil. Z toho důvodu také neprováděl stěžovatelem navrhovaný důkaz vzájemnou korespondencí mezi stěžovatelem a žalobkyní, mající dokazovat její zavinění. Rovněž Ústavní soud však souhlasí s tím, že provedení tohoto důkazu nebylo pro rozhodnutí věci, s ohledem na odůvodnění odvolacího soudu a jeho nosné důvody, podstatné.
11. Aniž by pak Ústavní soud chtěl vykročit ze shora uvedené zdrženlivosti, co se ingerence do rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení týká, nemohl přehlédnout, že prvostupňový soud na základě znaleckého zkoumání rozhodl, že žalobkyně má stěžovateli za vypořádací podíl vyplatit částku, kterou i ona sama podle stěžovatele navrhovala (byť pro něj byla nepřijatelná), a to ve výši cca 420 000 Kč. Okolnost, že se nakonec našel zájemce ochotný nemovitost koupit i za vyšší cenu, čímž stěžovatel dosáhl jím požadované částky za svůj podíl, proto původní postoj žalobkyně, kdy ona sama měla nabýt věc do vlastnictví, nezpochybňuje. I z tohoto úhlu pohledu tedy rozhodnutí krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí.
12. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je v obou jeho zmiňovaných výrocích z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu