ECLI:CZ:US:2018:2.US.3665.17.1
sp. zn. II. ÚS 3665/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Lucií Mokrošovou, advokátkou, AK se sídlem Joštova 4, Brno, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017 č. j. 21 Cdo 3088/2017-89, 21 Cdo 3089/2017-89, a ze dne 25. 7. 2017 č. j. 21 Cdo 3088/2017-88, 21 Cdo 3089/2017-88, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2017 č. j. 49 Co 25/2017-74 a ze dne 31. 8. 2016 č. j. 49 Co 205/2016-51 a usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 12. 2016 č. j. 3 C 86/2014-60, ze dne 12. 5. 2016 č. j. 3 C 86/2014-47 a ze dne 8. 12. 2015 č. j. 3 C 86/2014-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel podal v roce 2014 žalobu u Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud"), kterou se domáhal, aby žalovanému, u nějž stěžovatel pracoval, byla uložena povinnost přiznat mu právo na držení elektronického průkazu pro vstup na všechna pracoviště žalovaného. Okresní soud žalobu zamítl. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") však na základě odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu zrušil. Důvodem zrušení bylo, že okresní soud nevyzval stěžovatele k opravě žalobního petitu. Podle krajského soudu byl neurčitý. Okresní soud tedy stěžovatele k opravě žalobního petitu vyzval. Stěžovatel po obdržení výzvy požádal okresní soud o ustanovení zástupce z řad advokátů. Okresní soud však stěžovatelovu žalobu odmítl, aniž by rozhodl o jeho žádosti o ustanovení zástupce. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Podle slov stěžovatele krajský soud o jeho odvolání dosud nerozhodl. Okresní soud nicméně poté zamítl i stěžovatelovu žádost o ustanovení zástupce, protože podle jeho názoru šlo o bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Stěžovatel se proti usnesení okresního soudu o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce odvolal. Krajský soud však usnesení okresního soudu potvrdil, protože i podle jeho názoru šlo o bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel proto podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Požádal okresní soud o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Okresní soud však opět stěžovateli nevyhověl s tím, že i v dovolacím řízení se ze strany stěžovatele jedná o bezúspěšné uplatňování práva. Proti tomuto usnesení okresního soudu se stěžovatel odvolal, ale krajský soud opět usnesení okresního soudu se stejnou argumentací potvrdil. Stěžovatel i toto usnesení napadl dovoláním u Nejvyššího soudu. Opět podal žádost o osvobození od soudních poplatku a ustanovení zástupce pro dovolací řízení.
4. Okresní soud následně vyzval stěžovatele, aby odstranil vadu svého dovolání, spočívající v tom, že ho nezastupuje advokát. Stěžovatel zareagoval podáním, které podle obsahu představovalo novou žádost o osvobození soudního poplatku a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Okresní soud sdělil stěžovateli, že předloží spis Nejvyššímu soudu k rozhodnutí a opětovně ho vyzval, aby odstranil vadu svého dovolání, spočívající v nedostatku právního zastoupení. Nejvyšší soud pak stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku za obě dovolání. Stěžovatel zareagoval další žádostí o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce z řad advokátů. Nejvyšší soud však obě dovolací řízení zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že na počátku okresní soud nereagoval na žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů a odmítl jeho žalobu. Až poté se začal zabývat uvedenou žádostí, kterou zamítl. Podle stěžovatele měl před odmítnutím žaloby z důvodu její neurčitosti rozhodnout o žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce. Neměl nejdříve rozhodnout o odmítnutí žaloby a následně se zabývat tím, zda má stěžovatel právo na ustanovení zástupce či nikoliv. Pokud by tak učinil a žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce by bylo vyhověno, tak nelze předjímat, zda by žaloba stěžovatelem nebyla doplněna tak, že by se ze strany stěžovatele o bezúspěšné uplatňování práva nejednalo. Stěžovateli bylo zabráněno, aby prostřednictvím ustanoveného zástupce odstranil vady své žaloby. Žaloba stěžovatele před podáním žádosti o ustanovení zástupce byla podle jeho názoru projednatelná. Plyne to z úvodních meritorních rozhodnutí ve věci, podle kterých měl stěžovatel pouze opravit žalobní petit.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení. Stěžovatel v něm neuspěl se svojí žalobou a žádostmi o ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků. Jeho námitky však většinově směřují proti procesnímu postupu a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí civilních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Jeho argumentace nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
9. Ve své judikatuře, vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů (viz např. nedávný nález - týkající se stejného stěžovatele - sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017, bod 29), se Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že samotné spory o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahují intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Proto zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování závěrů obecných soudů o důvodnosti uplatněného nároku, ke kterým soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem.
10. Případy, které se týkaly osvobozování od soudních poplatků a ustanovení zástupců, a ve kterých Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nálezy ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98 (N 71/14 SbNU 107), ze dne 27. 10. 1998 sp. zn. II. ÚS 13/98 (N 131/12 SbNU 245), ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 13/98 (N 98/12 SbNU 45), či ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351)], nebo v nich šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Muselo by tedy jít o svévolnou aplikaci §138 odst. 1 o. s. ř., která by spočívala buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo by obsahovala odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)]. To se však v projednávané věci nestalo. Ústavní soud proto nemůže přehodnocovat závěry obecných soudů o bezúspěšném uplatňování práva ze strany stěžovatele. Stěžovatel navíc svými námitkami míří spíše proti prvotnímu usnesení okresního soudu o odmítnutí žaloby. Proti němu se odvolal a odvolací řízení podle jeho vlastních slov ještě neskončilo. O to zdrženlivější musel Ústavní soud v této věci být.
11. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že na Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014 aj.).
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu