ECLI:CZ:US:2018:2.US.3785.18.1
sp. zn. II. ÚS 3785/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Bendla, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, se sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018 č. j. 28 Cdo 2857/2018-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá zásah do svého vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny a porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Napadeným rozhodnutím zrušil Nejvyšší soud rozsudky Městského soudu v Praze a částečně i Obvodního soudu pro Prahu 9, jimiž byl nahrazen projev vůle České republiky - Státního pozemkového úřadu směřující k uzavření smlouvy se stěžovatelem o bezúplatném převodu pozemků.
3. Podle stěžovatele je napadený rozsudek Nejvyššího soudu zásahem do jeho právní jistoty, spočívající v tom, že skutkově obdobné věci budou rozhodovány stejně. Pro stěžovatele tak znamená otřes jeho důvěry v právo a spravedlnost. Rodina a majetek stěžovatele byly perzekuovány totalitním režimem, jeho základní lidská práva byla potlačena, nová republika měla přinést nové zákony, jež staré křivdy napraví, ani po 25 letech se však stěžovatel nápravy nedočkal. Ačkoliv řádně ve stanovených lhůtách uplatnil svůj nárok, Státní pozemkový úřad podle stěžovatele ve vztahu k oprávněným osobám činí procesní obstrukce, odmítá uznat a plnit jejich nároky, v případě stěžovatele roky odmítá uznat správnou výši ocenění jeho restitučního nároku, v soudních řízeních neakceptuje pravomocná rozhodnutí obecných soudů. Nejvyšší soud pak napadeným rozhodnutím podle stěžovatele opětovně nespravedlivě zasahuje do jeho základních lidských práv.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
5. V nynější věci stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byla zrušena rozhodnutí krajského a okresního soudu. Je tak zřejmé, že řízení v předmětné věci před obecnými soudy napadeným derogačním rozhodnutím Nejvyššího soudu neskončilo, ale stále běží. Z toho důvodu nelze hovořit o tom, že by stěžovatel neměl k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Vzhledem k probíhajícímu řízení před obecnými soudy dosud fakticky nedošlo ke vzniku namítané újmy na základních právech a svobodách stěžovatele, neboť k ní může zásadně dojít až s pravomocným skončením řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Přípustnost ústavní stížnosti nemůže založit ani nesouhlas stěžovatele s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť ten sám o sobě nemůže způsobit zásah do práv stěžovatele, teprve případný konečný neúspěch stěžovatele v soudním řízení, založený na kritizovaném právním názoru, by byl případně způsobilý vést k závěru o přípustnosti ústavní stížnosti.
6. Stěžovatel sice ve své stížnosti zmínil, že existují výjimky, kdy Ústavní soud může zasáhnout i do neskončených řízení proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými věc nebyla skončena, avšak nikterak neargumentoval ve smyslu, že by stížnost svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, jak požaduje §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro případ umožnění nesplnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků.
7. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani stěžovatele namítány výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
8. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka