ECLI:CZ:US:2018:2.US.3787.17.1
sp. zn. II. ÚS 3787/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Mrázové, právně zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, AK se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2017 č. j. 12 Co 148/2017-33 a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 1. 2017 č. j. 10 Nc 2480/2008-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2017 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva, zejména pak právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se u soudu domáhala zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu ve Vyškově č. j. 10 Nc 2480/2008-6 ze dne 16. 6. 2008, a to na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně č. j. 20 Sm 3/2008-13 ze dne 17. 3. 2008 s odůvodněním, že se v dané věci jedná o nepřípustnou exekuci, neboť obligační závazek, na základě kterého vznikl samotný dluh povinné, byl sjednán protiprávně. Stěžovatelka ve svém návrhu na zastavení exekuce uvedla, že úvěrovou smlouvu č. 200724 ze dne 15. 8. 2008, na základě, které vznikl dluh vůči oprávněnému, který je vymáhán v exekuci, uzavřela jakožto spotřebitel - fyzická nepodnikající osoba. Dle stěžovatelky je tedy evidentní, že se jedná o spotřebitelský úvěr a na danou právní věc je tedy nezbytné užít ustanovení týkající se ochrany spotřebitele. Tento úvěr byl mimo jiné zajištěn bianco směnkou na řad. Z důvodu nerovného postavení stran spotřebitelského závazku není možné zajistit spotřebitelský úvěr směnkou, neboť směnečná dohoda, na základě které spotřebitel podepsal ve prospěch podnikatele směnku na řad, je pro rozpor s §39 občanského zákoníku neplatná. Soud prvního stupně návrh na zastavení exekuce zamítl s odůvodněním, že v exekučním řízení nelze zpochybňovat exekuční titul (krom výjimek, např. jeho nedoručení). Současně stěžovatelce vytknul, že nebrojila proti původnímu rozhodnutí v nalézacím řízení a z dluhu, který vůči oprávněné měla (cca 45 tisíc Kč), nezaplatila ani jednu splátku. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že oba soudy tím, že konstatovaly, že není možné v exekučním řízení přezkoumávat věcnou správnost vykonatelného exekučního titulu, porušily její právo na spravedlivý proces. Odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh na zastavení exekuce, podle ní postrádá vypořádání se s argumentací o nezákonnosti vymáhané pohledávky. Kromě toho stěžovatelka napadá postup soudu prvního stupně v tom, že ve věci nenařídil jednání.
4. Úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny, nezabývá se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, neznamená-li zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody - takové pochybení však v daném případě nezjistil (srovnej např. nález ze dne ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93).
5. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky namítaným postupem obecných soudů nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět.
6. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy nepochybily, když konstatovaly, že stěžovatelka v návrhu na zastavení exekuce uplatnila nezpůsobilé důvody. S její argumentací se jak soud prvního stupně, tak soud odvolací v napadených rozhodnutích řádně vypořádaly. Uvedené platí i o námitce stěžovatelky ohledně rozhodnutí soudu prvního stupně bez jednání. Touto námitkou se odvolací soud poměrně podrobně zabýval a poukázal na ustanovení §269 odst. 2 o. s. ř., podle něhož se v případech podle §268 odst. 1 pím. g) a h) rozhoduje zpravidla po předchozím jednání. Odvolací soud nepovažoval postup soudu prvního stupně v případě stěžovatelky, v němž nebyla sporná skutková tvrzení, a tudíž nebylo nutno provádět dokazování za účelem zjištění skutkového stavu věci, za nesprávný a porušující procesní práva stěžovatelky. Ve věci se totiž jednalo pouze o právní posouzení tvrzení stěžovatelky v návrhu na zastavení exekuce, přičemž v této otázce se oba rozhodující soudy shodly.
7. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není zásadně povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, či ze dne 29. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04). Jinak řečeno, pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost skutkových zjištění, resp. interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná.
8. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu