ECLI:CZ:US:2018:2.US.3800.17.1
sp. zn. II. ÚS 3800/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ivany Demutové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, AK se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 986/2017-432 a ze dne 13. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 984/2017-430, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti podle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že vedla k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje proto zrušení napadených rozhodnutí.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále také "obvodní soud") nepřibral stěžovatelku, která je notářkou, do řízení o schválení právního jednání za jistou zůstavitelku. Tato zůstavitelka měla omezenou svéprávnost. Ve věci šlo o podání žádosti o vydání závěti, kterou měla tato zůstavitelka pořídit, z notářské úschovy vedené stěžovatelkou jako notářkou. Závěť měla být v případě schválení žádosti vydána k rukám Městské části Praha 6 jako veřejného opatrovníka. Obvodní soud dospěl k závěru, že se v řízení o schválení právního jednání nejednalo o právech a povinnostech stěžovatelky. Soud jí neukládal žádnou povinnost. Ani neuvedl, jakým způsobem a zda vůbec má notářka o případné žádosti o vydání závěti rozhodnout. Notářka a notářský úřad v tomto řízení vystupují pouze jako místo příslušné k podání žádosti. Nejedná se v něm o jejich právech. Městský soud v Praze (dále také "městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil.
3. Stěžovatelka podala proti usnesení městského soudu dovolání. Nejvyšší soud ho však usnesením ze dne 13. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 984/2017-430 (dále také "první napadené usnesení") odmítl. Stěžovatelka namítala, že se Nejvyšší soud doposud ve své praxi nezabýval otázkou, zda má notář ve věci, jakou byla ta projednávaná obvodním soudem, přibrán do řízení. Nejvyšší soud však uvedl, že jde o otázku podmíněnou konkrétními skutkovými okolnostmi této konkrétní věci. Je pak úlohou nižších instancí přezkoumat, zda se jedná o právech či povinnostech dotčené osoby a své rozhodnutí dostatečně zdůvodnit. Soudy obou stupňů přesvědčivě zdůvodnily svůj právní názor a nijak nevybočily z mezí daných judikaturou či zákonem. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 799/15, kterým Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stejné stěžovatelky, nelze vztáhnout na projednávanou věc. Ústavním soudem zrušená usnesení přímo stanovila stěžovatelce povinnost vydat předmětnou závěť a za porušení této povinnosti jí ukládala pokutu. Zde byla předmětem věci otázka podání žádosti o vydání závěti, tedy nikoliv otázka případného vlastního vydání takové závěti. Práva ani povinnosti stěžovatelky proto nemohly být nikterak dotčena. Pokud stěžovatelka poukazuje na nesouladné názory na problematiku vymezení okruhu osob, jimž svědčí právo na vydání závěti, nebo na otázku, zda udělený souhlas veřejnému opatrovníkovi zakládá povinnost notářky této závěti vyhovět, jedná se o otázky, kterými by se soudy eventuálně zabývaly až poté, co by taková žádost byla podána. V dané věci byly předčasné.
4. Druhá linie této věci se odvíjí od pozdějšího rozsudku obvodního soudu, který jím schválil za zůstavitelku právní jednání spočívající v podání žádosti o vydání předmětné závěti k rukám veřejného opatrovníka. K sepsání závěti totiž mělo dojít v době, kdy probíhalo řízení o omezení svéprávnosti zůstavitelky, která již nebyla schopna hospodařit s finančními prostředky a posoudit následky svých činů. Městský soud pak odmítl odvolání stěžovatelky, protože nebyla připuštěna do řízení jako účastnice, a proto nebyla procesně legitimována k podání odvolání. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 14. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 986/2017-432 (dále také "druhé napadené rozhodnutí") odmítl následné dovolání stěžovatelky jako podané osobou neoprávněnou. V odůvodnění rozhodnutí odkázal i na skutečnost, že prvním napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky ve věci jejího přibrání do řízení.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí zakládají precedens, podle kterého může soud udělit veřejnému opatrovníkovi souhlas k jednání za opatrovance ve vztahu k jakékoliv třetí osobě, které je a priori zjevně bezvýsledné a odporuje zájmům opatrovance. Dotčená třetí osoba tomu nemůže zabránit. Stěžovatelka měla být přibrána jako účastnice řízení. Obvodní soud rozhodl, aniž by si jakkoliv zjistil, zda předmětná závěť dosud je u stěžovatelky v notářské úschově či zda dosud vůbec existuje. Pro souzenou věc je podstatný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 799/15. Obvodní soud však tento nález vůbec nevzal v úvahu. Mylně dospěl k závěru, že je v zájmu zůstavitelky, aby závěť byla vydána k přezkoumání, přestože připouští, že "přezkum závěti je obecně otázkou pozůstalostního řízení". Měl vycházet z výkladu a maiore ad minus. Pokud stěžovatelka neměla povinnost vydat závěť orgánům činným v trestním řízení ve věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 799/15, nemůže být shledán naléhavý právní zájem ani na vydání závěti veřejnému opatrovníkovi. Toho neváže povinnost mlčenlivosti a nejsou u něj dány žádné zákonné povinnosti a garance zamezující ztrátě či zničení závěti. Absenci projevu vůle zůstavitele k vydání závěti nelze nahradit. Právo požádat o vydání závěti z notářské úschovy je nepřenosné a právní jednání s tím spojené je nezastupitelné. Stěžovatelka nechce vydat závěť z důvodu vlastní svévole, ale v zájmu ochrany práv zůstavitelky. Nejvyšší soud postupoval svévolně a přepjatě formalisticky. Z judikatury Nejvyššího soudu z poslední doby je markantní trend nadužívání institutu stručného odůvodnění.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna ve zvláštním řízení soudním. Stěžovatelka v něm neuspěla se svojí žádostí, aby byla přibrána do řízení o schválení podání žádosti o vydání závěti, kterou má stěžovatelka v notářské úschově. Následně neuspěla ani s odvoláním proti rozhodnutí obvodního soudu, který dané právní jednání schválil. Námitky stěžovatelky nicméně směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí civilních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele, které uvádí i ve své ústavní stížnosti. Obecné soudy také správně pracovaly s judikaturou Ústavního soudu. Argumentace stěžovatelky nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
9. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu