ECLI:CZ:US:2018:2.US.3895.17.1
sp. zn. II. ÚS 3895/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Pavla Zdvořáčka, právně zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, AK se sídlem Perlová 7, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 30 Cdo 2471/2017-144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 12. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu pro údajné porušení jeho základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 11. 2016 č. j. 31 C 302/2015-98 zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal zaplacení částky 19 597 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Uvedenou částku požadoval stěžovatel po České republice jako náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného vedení insolvenčního řízení pod sp. zn. KSPL 27 INS 13890/2011, nedůvodných průtahů exekučního řízení 134 EX 17390/11, nedůvodným zapsáním zástavy do majetkové podstaty osoby, která zástavu nevlastní, nedůvodnými průtahy při prodeji zástavy v insolvenčním řízení KSPL 20 INS 11503/2013 a absencí náležitého dohledu insolvenčního soudu nad činností insolvenčního správce. Tím došlo ke zmaření možnosti stěžovatele uspokojit svoji pohledávku ze zástavy. S ohledem na to, že dlužník nemá jiný postižitelný majetek, zůstane v důsledku uvedeného postupu jeho stále narůstající pohledávka zcela neuspokojena.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 2. 2017 č. j. 20 Co 31/2017-124 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014. Učinil tak s odůvodněním, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Takový závěr Nejvyššího soudu však podle stěžovatele neodpovídá obsahu dovolání ani předpisům procesního práva. Stěžovatel v ústavní stížnosti k problematice dovolání konstatoval, že z obsahu dovolání nelze ani při extrémním formalizmu dovodit, že by daná otázka byla již dovolacím soudem řešena. Podle stěžovatele dovolání obsahovalo dovolací důvody a minimálně část z nich dostatečně určitě a srozumitelně konkretizovalo. Jako příklad uvedl námitku neprovedení navrhovaných důkazů, námitku odmítnutí skutkových tvrzení vznesených před koncem koncentrační doby, závěry soudů, které nemají oporu v provedeném dokazování (ani v obsahu spisu) a nesprávný závěr, že nelze odškodňovat část škody způsobené nesprávným úředním postupem.
6. Po přezkoumání usnesení Nejvyššího soudu a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět.
7. Ústavní soud především konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).
8. V posuzovaném usnesení dovolací soud konstatoval, že "stěžovatel v dovolání nijak nekonkretizuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13)...." "Zmiňuje-li dovolatel v obsahu dovolání nálezovou judikaturu Ústavního soudu, ani tím nikterak nesplňuje požadavek uvedení důvodu přípustnosti svého dovolání, neboť taková judikatura zjevně s právními názory odvolacího soudu nesouvisí."
9. Z ustanovení §237 o. s. ř. plyne, že "Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak".
10. Výše uvedeným ustanovením jsou vymezeny čtyři důvody přípustnosti dovolání. V projednávaném případě sice stěžovatel v dovolání uvedl mnoho argumentů, avšak dle Nejvyššího soudu ani jedním z nich nenaplnil požadavek shora uvedeného ustanovení. Z uvedeného důvodu považuje Ústavní soud argumentaci obsaženou v napadeném usnesení Nejvyššího soudu za ústavně konformní a dostatečnou.
11. Jestliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nelze v postupu dovolacího soudu shledat porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu. K této problematice Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.), týkající se nepřípustnosti ústavní stížnosti ve vazbě na posuzování přípustnosti dovolání v civilních věcech.
12. Na základě shora uvedeného pak Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu