ECLI:CZ:US:2018:2.US.4043.17.1
sp. zn. II. ÚS 4043/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Lyudmyly Chornous a 2) Viktora Chornouse, obou zastoupených JUDr. Jiřím Vyvadilem, advokátem, AK se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 6. 2017 č. j. 20 E 3/2014-313 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017 č. j. 17 Co 293/2017-332, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení §266 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich práva na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení, vlastnické právo a princip předvídatelnosti práva, resp. legitimního očekávání podle čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy. Stěžovatelé podali spolu se svou ústavní stížností též akcesorický návrh podle ustanovení podle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") na zrušení ustanovení §266 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Mají totiž za to, že napadená rozhodnutí byla vydána na základě aplikace tohoto ustanovení, které však není možno vyložit ústavně konformním způsobem. Odporuje totiž výše zmíněným právům na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení a principu předvídatelnosti práva a legitimnímu očekávání. Musí být proto zrušeno.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 14. 8. 2014 č. j. 20 E 3/2014-39 nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty povinným, a to k vymožení rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 8. 2012 č. j. 15 C 65/2010-309 uložené povinnosti zdržet se průchodu a průjezdu přes část pozemku parc. č. st. X1 v katastrálním území Klobouky, který je u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Slaný zapsán na LV X2 ve vlastnictví stěžovatelů (dále jen "předmětný pozemek"). Týmž usnesením uložil okresní soud povinným zaplatit pokutu ve výši 10 000 Kč, kterou povinní poté, co neuspěli se svým odvoláním, zaplatili. Povinní následně podali návrh na zastavení, resp. na odklad výkonu rozhodnutí s tím, že vlastnictví stěžovatelů k části předmětného pozemku, přes nějž se mají zdržet přejezdu a průchodu (hraniční část mezi jejich pozemky velká jen několik metrů), není jisté. U okresního soudu je totiž pod sp. zn. 25 C 4/2014 vedeno řízení o určení vlastnictví k předmětnému pozemku. Tento návrh však okresní soud usnesením ze dne 27. 4. 2015 č. j. 20 E 3/2014-156 zamítl. K odvolání povinných bylo toto rozhodnutí usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 11. 2015 č. j. 17 Co 514/2015-206 potvrzeno. Následně podali stěžovatelé další návrh na výkon rozhodnutí, v němž uvedli, že povinní pokračují v porušování exekučním titulem uložené povinnosti. Okresní soud usnesením ze dne 23. 9. 2016 č. j. 20 E 3/2014-225 uložil povinným pokutu ve výši 50 000 Kč, kterou povinní poté, co neuspěli se svým odvoláním, zaplatili.
3. Povinní následně opětovně navrhli zastavení, resp. odklad výkonu rozhodnutí až do pravomocného skončení řízení o určení vlastnictví předmětného pozemku vedeného okresním soudem pod sp. zn. 25 C 4/2014. Odkazovali se přitom především na to, že u okresního soudu je vedeno právě zmíněné řízení o určení vlastnictví a pod sp. zn. 20 C 72/2016 také řízení o zřízení práva nezbytné cesty k předmětnému pozemku. O tomto návrhu rozhodl okresní soud svým ústavní stížností napadeným usnesením tak, že návrh povinných na zastavení výkonu rozhodnutí i na jeho odklad zamítl (výroky I. a II.). Zároveň však rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí do pravomocného skončení řízení o zřízení práva nezbytné cesty (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
4. Okresní soud rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí na základě ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř., podle něhož může soud i bez návrhu povinného odložit provedení výkonu rozhodnutí, lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven. V tomto směru dospěl okresní soud k závěru, že v případě zřízení práva nezbytné cesty by musel být výkon rozhodnutí v souladu s ustanovením §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zastaven. Tento svůj závěr založil především na základě jím provedeného ohledání na místě samém, z něhož jednoznačně zjistil, že k tvrzenému poškozování nemovitostí stěžovatelů nedochází a povinní nemají jinou reálnou přístupovou cestu, která by jim umožňovala průjezd hospodářské techniky k zajištění hospodářského provozu usedlosti (občasný vývoz jímky a hnoje). Zřízení práva nezbytné cesty je podle názoru okresního soudu pravděpodobným řešením, jež by umožnilo povinným řádné hospodaření na jejich nemovitostech a zároveň i plnění další povinnosti uložené jim rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 8. 2012 č. j. 15 C 65/2010-309, a to konkrétně neobtěžovat stěžovatele pachy.
5. Stěžovatelé podali proti výrokům III. a IV. usnesení okresního soudu odvolání. Krajský soud však svým ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Námitky stěžovatelů, že výkon rozhodnutí neměl být odložen, neboť lze jen těžko předpokládat, jak bude rozhodnuto v řízeních o určení vlastnictví a o zřízení práva nezbytné cesty, a zároveň že s ohledem na délku nalézacího řízení bude mít odklad rozhodnutí ve svém důsledku nepřiměřený dopad na jejich práva, krajský soud neshledal důvodnými. Ze své úřední činnosti a spisů vedených okresním soudem v řízeních o určení vlastnictví a zřízení práva nezbytné cesty přitom zjistil, že řízení o zřízení práva nezbytné cesty bylo přerušeno až do pravomocného skončení řízení o určení vlastnictví, v němž již jednou okresní soud rozhodl, avšak jeho rozsudek byl zrušen rozhodnutím odvolacího soudu a věc byla vrácena okresnímu soudu se závazným právním názorem a pokynem k doplnění dokazování. Krajský soud v tomto směru konstatoval, že okresní soud tyto pokyny respektuje a ve věci již ustanovil znalce za účelem doplnění dokazování. Z dokazování provedeného okresním soudem v řízení o zřízení práva nezbytné cesty krajský soud dovodil, že pokud by nebyli povinní úspěšní v řízení o určení vlastnictví, lze podle dosavadních výsledků dokazování předpokládat, že uspějí v řízení o zřízení práva nezbytné cesty. Podmínky podmiňující aplikaci ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř. měl tedy za splněné.
6. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti především namítají, že pravomocná rozhodnutí v řízeních o určení vlastnictví a o zřízení práva nezbytné cesty vedených u okresního soudu nelze v dohledné době očekávat, neboť se jedná o komplexní řízení a průměrná délka soudního řízení v České republice dosahuje i několik let. Jeho výsledek lze navíc jen těžko předvídat, tuto situaci tedy nelze subsumovat pod dispozici ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelé dáte tvrdí, že přerušení výkonu rozhodnutí v takové situaci může být ospravedlněno pouze zvlášť závažným důvodem, který však zde není dán. Obecné soudy pak vyložily ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř. excesivním způsobem, jestliže výkon rozhodnutí podmínily pravomocným rozhodnutím v řízeních o určení vlastnictví a o zřízení práva nezbytné cesty. Záměrem zákonodárce totiž jistě nebylo ochromit možnost oprávněného domáhat se svých práv, nýbrž ochrana povinného v případě, kdy lze vzhledem k okolnostem důvodně předpokládat, že v dohledné době dojde k zastavení výkonu rozhodnutí. Povinným je tak dovoleno jednat v rozporu s exekučním titulem a porušovat práva stěžovatelů, čímž je porušeno jejich právo na spravedlivý proces a právo na rovnost účastníků řízení. Dále stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy porušily též jejich právo na vlastnictví, neboť ochrana, kterou poskytly vlastnickému právu povinného, významným způsobem přesahuje ochranu poskytnutou jejich vlastnickému právu. Konečně namítají, že došlo k porušení jejich práva na předvídatelnost práva a legitimní očekávání, neboť rozhodnutí obecných soudů o odkladu výkonu rozhodnutí závisí na pouhé domněnce o výsledku dvou komplexních soudních řízení.
7. Spolu s ústavní stížností stěžovatelé podali též návrh podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř, neboť toto nelze vyložit ústavně konformním způsobem a mělo by tudíž být zrušeno. Konkrétně namítají, že protiústavnost tohoto ustanovení spočívá v jeho nejednoznačnosti a nesrozumitelnosti, z níž plyne nemožnost toto ustanovení vyložit takovým způsobem, který by zajistil předvídatelné a rovnost účastníků řízení zajišťující rozhodování obecných soudů. Podmínkou aplikace tohoto ustanovení je podle názoru stěžovatelů očekávání soudu, že dojde k zastavení výkonu rozhodnutí. Nelze přitom "jednotně pro všechny budoucí případy stanovit, co je to očekávání a do jakého časového horizontu může zasahovat." Aplikace předmětného ustanovení se tak má lišit případ od případu a je tedy nepředvídatelná, čímž dochází k porušení principu předvídatelnosti práva a právní jistoty a také práva na spravedlivý proces. Konečně stěžovatelé namítají, že napadené ustanovení fakticky znemožňuje oprávněnému chránit svá práva a "tiše dovoluje povinnému beztrestně jednat v rozporu s exekučním titulem." Z toho stěžovatelé dovozují porušení práva na rovnost účastníků řízení.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
10. Předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v civilním soudním řízení. Stěžovatelé v něm neuspěly se svou argumentací stran naplnění podmínek aplikovatelnosti ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř. Jejich námitky však směřují pouze proti výkladu tohoto ustanovení ze strany civilních soudů, konkrétně toho, zda je možné v jejich věci očekávat zastavení exekučního řízení či nikoli. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která více než přesvědčivě reagují na námitky a tvrzení stěžovatelů. Stěžovatelé v jejich ústavní stížnosti ostatně ani nevznáší žádný ústavněprávně relevantní argument. Pohybují se pouze v rovině podústavního práva. Jejich argumentace proto nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
11. Stěžovatelé nesprávně předpokládají, že Ústavní soud na základě jejich ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost jejich ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta jako nezpůsobilá meritorního projednání, Ústavnímu soudu nezbylo, než odmítnout i návrh na zrušení ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř., neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu