ECLI:CZ:US:2018:2.US.4121.17.1
sp. zn. II. ÚS 4121/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ireny Tšponové, se sídlem Pivovarská 89/1, Přerov, insolvenční správkyně dlužníka: KAIVA RAJNOCHOVICE, s. r. o. v likvidaci, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2015, č. j. 15 Co 110/2015-125, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 29 Cdo 4349/2015-172, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 10. 2014, č. j. 9 C 33/2014-103. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto. V současné době je, jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu sp. zn. 9 C 33/2014, řízení vedené před soudem prvního stupně přerušeno. Důvodem tohoto přerušení je právě probíhající řízení o ústavní stížnosti, jež podle soudu prvního stupně může být pro další řízení ve věci významné.
3. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou projevem libovůle, zaměňují dva nezaměnitelné pojmy (titul a kauza) a obecně nerespektují právní teorii ani ustálenou soudní praxi.
4. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona).
6. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. K subsidiaritě ústavní stížnosti Ústavní soud uvedl (usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04), že "má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí."
7. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též rozhodnuto. Takovým prostředkem se podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Povaze řízení o ústavní stížnosti by totiž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
8. V nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí jsou sice konečná v tom smyslu, že proti nim již účastníci řízení nemohou brojit žádným dalším opravným prostředkem, nicméně v jejich důsledku ještě nedochází k přímému zásahu do práv stěžovatelky, který by nebyl reparovatelný v systému obecného soudnictví. Napadeným usnesením odvolacího soudu bylo totiž "pouze" zrušeno předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že řízení před ním bude probíhat dále. To znamená, že stěžovatelka bude moci v tomto řízení uplatnit všechny námitky, které uplatňuje nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebude-li srozuměna s výsledkem řízení před obecnými soudy a bude mít za to, že jimi dojde k porušení jeho základních práv a svobod, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1131/16, usnesení ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 576/14, anebo usnesení ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 624/16).
9. Proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, stěžovatelka brojí v podstatě stejnými (meritorními) argumenty, o nichž bude dále veden spor v řízení před soudem prvního stupně, pročež lze stran přípustnosti ústavní stížnosti proti němu dospět ke stejným závěrům jako v případě usnesení odvolacího soudu.
10. Jiná situace by mohla nastat tehdy, pokud by stěžovatelka tvrdila, že se Nejvyšší soud dopustil odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) tím, že by její dovolání protiústavně odmítl. Za takového stavu by se otázka přístupu k dovolacímu soudu stala otázkou relativně samostatnou, kterou by bylo možno v řízení o ústavní stížnosti meritorně projednat. Taková situace, jak plyne ze shora uvedeného, však v nyní projednávané věci nenastala.
11. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2018
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj