ECLI:CZ:US:2018:2.US.51.18.1
sp. zn. II. ÚS 51/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného Mgr. Kateřinou Krejčí, advokátkou se sídlem Starobrněnská 13, Brno, proti usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 15. 9. 2017, č. j. 1 PP 59/2012-281, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2017, č. j. 3 To 350/2017-340, za účasti Okresního soudu Brno - venkov a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (doplněnou dne 8. 1. 2018), která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti - rovněž napadenému - usnesení Okresního soudu Brno - venkov ("okresní soud"). Citovaným usnesením okresní soud rozhodl o tom, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2007, č. j. 4 To 31/2007-1171, uložen ve výměře 10 let za trestný čin podvodu. Důvodem tohoto rozhodnutí byla okolnost, že stěžovatel byl usnesením okresního soudu, které nabylo právní moci dne 24. 10. 2012 (zkušební doba běžela do 24. 10. 2016), podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, avšak rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2016, č. j. 4 T 215/2015-262, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2016, č. j. 8 To 192/2016-298, byl stěžovatel odsouzen za zločin úvěrového podvodu, kterého se dopustil dvěma dílčími útoky v září a listopadu 2013 k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
2. Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení porušilo jeho základní práva plynoucí z čl. 38 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že byl odňat svému zákonnému soudci, kterým měl být Mgr. M. Hoskovec a ačkoliv tuto námitku uplatňoval opakovaně, krajský soud se s ní nevypořádal. Dále namítá, že mu nebyla dána lhůta k volbě obhájce a měl velmi krátký čas na přípravu obhajoby, jelikož dne 2. 9. 2017 byl vzat do vazby a již dne 15. 9. 2017 bylo rozhodnuto o tom, že trest odnětí svobody vykoná. Navíc byl prý v té době ve špatném zdravotním stavu.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť neshledal porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele.
4. Ústavní soud konstatuje, že posouzení, zda jsou splněny podmínky pro vyslovení, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil, je především věcí obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti konkrétních okolností daného případu posoudit, zda tyto podmínky jsou splněny, či nikoliv. Ústavní soud je totiž povinen respektovat nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení, resp. postup obecných soudů byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti [srov. např. nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), nález ze dne 14. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 130/01 (N 89/22 SbNU 245); všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, přitom nemůže být sama o sobě argumentem k namítanému tvrzení o zásahu do ústavně zaručených základních práv a pokud obecné soudy v citovaných rozhodnutích dostatečně vyložily rozhodovací důvody, není úkolem Ústavního soudu jejich závěry přehodnocovat.
5. Ke konkrétním námitkám Ústavní soud uvádí, že se stěžovatel mýlí, pokud tvrdí, že se krajský soud nevypořádal s námitkou porušení práva na zákonného soudce, jelikož z napadeného usnesení je patrno, že se jí soud řádně zabýval, když konstatoval, že z ničeho neplyne, že stejný soudce, který rozhodoval o podmíněném propuštění, automaticky musí rozhodovat též v řízení o osvědčení. Navíc, Mgr. Hoskovec již na daném úseku okresního soudu nerozhoduje. Ohledně práva na obhajobu pak krajský soud uvedl, že předvolání k veřejnému zasedání bylo stěžovateli doručeno dne 8. 9. 2017, takže zákonná lhůta 5 dnů pro přípravu na veřejné zasedání byla zachována (konalo se dne 15. 9. 2017). Ohledně zdravotního stavu ve spise není založena žádná lékařská zpráva, podle níž by stěžovatel nebyl schopen účasti u veřejného zasedání a z protokolu o jeho konání plyne, že stěžovatel byl řádně poučen o svých právech a byla zde přítomna rovněž jeho obhájkyně.
6. Za této situace Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel sice v ústavní stížnosti uplatňuje některé konkrétní námitky, nicméně s těmito námitkami se již dostatečně vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení krajský soud a stěžovatel je nyní v podstatě toliko opakuje, aniž by však jakkoliv relevantně zpochybnil argumentaci krajského soudu. K obsáhlému podání, které stěžovatel zaslal dne 1. 2. 2018, Ústavní soud nemohl přihlížet, jelikož nebylo sepsáno jeho zástupcem.
7. Za těchto okolností Ústavní soud nutně dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
8. Protože o ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud neprodleně po jejím obdržení, samostatně již nerozhodoval o žádosti stěžovatele o její přednostní projednání a o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jelikož by to bylo za dané procesní situace zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu