ECLI:CZ:US:2018:2.US.527.18.1
sp. zn. II. ÚS 527/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Formánka, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017 č. j. 29 NSČR 1/2016-A-31, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2015 č. j. 2 VSPH 1171/2015-A-25 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015 č. j. KSPH 38 INS 15927/2013-A-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v ní domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má totiž za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a obecné soudy tak nedostály své povinnosti poskytnout ochranu jeho právům plynoucí z ustanovení čl. 90 Ústavy.
2. Stěžovatel podal návrh na povolení oddlužení, který následně doplnil návrhem, v němž požadoval, aby toto řízení bylo spojeno s insolvenčním řízením vedeným na základě návrhu na povolení oddlužení jeho manželky, neboť všechny jejich závazky jsou závazky společnými. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") však stěžovateli nevyhověl a o jeho návrhu na povolení oddlužení rozhodl svým ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovatel je sice v úpadku (výrok II.), avšak návrh na povolení jeho oddlužení zamítl (výrok I.) a současně rozhodl o tom, že úpadek stěžovatele bude řešen konkurzem s tím, že tento bude projednán jako nepatrný (výroky IV. a V.). Dále ustanovil insolvenčního správce (výrok III.) a určil časové účinky rozhodnutí o úpadku (výrok VI.). V dalších výrocích krajský soud především učinil tam specifikované výzvy věřitelům, uložil tam specifikované povinnosti insolvenčnímu správci, nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů a oznámil, jak budou zveřejňována jeho rozhodnutí (výroky VII. - XIV.).
3. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud dospěl k závěru, že úpadek stěžovatele je nesporný a že dlužník nesplňuje podmínku pro oddlužení vyjádřenou v ustanovení §395 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), tj. že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže by s tím tito věřitelé souhlasili. Zároveň pak rozhodl o tom, že úpadek stěžovatele bude řešen konkurzem podle ustanovení §396 insolvenčního zákona.
4. K odvolání stěžovatele proti výrokům, jimiž byl zamítnut návrh na oddlužení a o tom, že úpadek stěžovatele bude řešen konkurzem (výroky I. a IV.), Vrchní soud v Praze (dále jen jako "vrchní soud") rozhodnutí krajského soudu potvrdil (výrok I. usnesení vrchního soudu). Vrchní soud uznal, že krajský soud pochybil, nepostupoval-li v souladu s tehdejší judikaturou vrchního soudu a včas nespojil insolvenční řízení stěžovatele a jeho manželky ke společnému řízení. V době rozhodování vrchního soudu však již ke spojení věcí dojít nemohlo, neboť insolvenční řízení vedené proti jeho manželce už bylo skončeno. V části, v níž odvolání směřovalo proti výroku V., jímž krajský soud rozhodl, že konkurz stěžovatele bude projednán jako nepatrný, bylo odvolání odmítnuto (výrok II. usnesení vrchního soudu).
5. Rozhodnutí vrchního soudu následně stěžovatel napadl dovoláním, v němž namítal, že krajský soud povolil jeho manželce oddlužení a následně schválil její oddlužení plněním splátkového kalendáře. V tomto směru stěžovatel s odkazem na judikaturu vrchního soudu dovodil, že krajský soud měl obě řízení - byť samostatně zahájená - spojit ještě před tím, než bylo rozhodnuto o záloze na náklady insolvenčního řízení postupem podle ustanovení §112 odst. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Měl totiž za to, že tam, kde jsou splněny podmínky §394a insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2014, tj. že na základě společného prohlášení manželů nastává fikce, že všechen jejich majetek patří do společného jmění manželů, lze obě individuální řízení manželů zahájená před 1. 1. 2014 spojit ke společnému projednání.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v části, v níž směřovalo proti výroku I. usnesení vrchního soudu, zamítl. V části, v níž dovolání směřovalo proti výroku II. usnesení vrchního soudu, jej pak odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 ve spojení s §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Nejvyšší soud svůj zamítavý výrok odůvodnil především tím, že v době do 31. 12. 2013 možnost spojení samostatných insolvenčních řízení manželů ke společnému řízení existovala pouze na základě přiměřené aplikace ustanovení §112 o. s. ř. ve spojení s §7 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013. V průběhu insolvenčního řízení (od 1. 1. 2014) však nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým byla do insolvenčního zákona vtělena ustanovení §83a (obecné pravidlo vylučující spojování insolvenčních řízení) a §394a (výjimka z tohoto pravidla pro manžele, podají-li společný návrh na povolení oddlužení) a bylo také novelizováno ustanovení §7 téhož zákona (odkazující na přiměřené použití o. s. ř.). S odkazem na přechodná ustanovení zákona č. 294/2013 Sb. Nejvyšší soud konstatoval, že v době od 1. 1. 2014 nebylo spojení věcí dvou dlužníků ke společnému řízení přípustné, a to i v těch řízeních, která byla zahájena před tímto datem. Přiměřená aplikace ustanovení §112 o. s. ř. je již nadále vyloučena, neboť předmětnou novelou byla do insolvenčního zákona vtělena speciální úprava tohoto institutu obsažená v ustanovení §83a insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2014.
7. Nejvyšší soud dále podotkl, že byť soudní praxe spojení věcí, kterého se stěžovatel domáhá, do 31. 12. 2013 připouštěla, avšak z pouhého procesního postupu podle ustanovení §112 o. s. ř. nemohly vyplynout hmotněprávní změny v postavení účastníků insolvenčního řízení (což je účinek, který stěžovatel očekává od spojení své věci s věcí manželčinou). Dále se Nejvyšší soud odkázal na svou dřívější judikaturu, z níž plyne, že samotná skutečnost, že nedošlo ke spojení věcí, v zásadě nijak neovlivňuje správnost věcného posouzení sporu. Spojení věcí dle ustanovení §112 o. s. ř. je totiž konstruováno pouze jako možný krok odvislý od posouzení jeho vhodnosti s ohledem na hospodárnost řízení a nikoli jako povinnost soudu. Za nepřiléhavou Nejvyšší soud konečně označil také argumentaci stěžovatele, že prohlášením manželů (učiněným před 1. 1. 2014) automaticky nastává fikce, že všechen jejich majetek patří do společného jmění manželů, čímž jsou naplněny podmínky ustanovení §394a insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Tato fikce podle Nejvyššího soudu nastává až v důsledku rozhodnutí, jímž insolvenční soud po povolení oddlužení na základě společného návrhu manželů schválil oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (viz §394a a §408 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2014).
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů. Namítá především, že jeho insolvenční řízení mělo být spojeno s insolvenčním řízením jeho manželky, byly totiž splněny podmínky §394a insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (sic!), lze spojit věci manželů ke společnému projednání za použití §112 o. s. ř. Stěžovatel dále namítá, že zákonem č. 294/2013 Sb. bylo se zpětnou účinností zapovězeno spojení insolvenčních řízení různých dlužníků. Podle ustanovení §7 a §83a insolvenčního zákona, ve znění účinném po 1. 1. 2014, totiž v zásadě není přípustné spojení věcí různých dlužníků ke společnému řízení, s výjimkou ustanovení §394a insolvenčního zákona, které předpokládá, že manželé podají návrh na povolení oddlužení společně. Před účinností této novely však bylo spojení insolvenčních řízení manželů podle ustanovení §112 odst. 1 o. s. ř. možné. Stěžovatel tak uzavírá, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že v jeho případě aplikoval ustanovení §394a a §83a insolvenčního zákona, ve znění účinném po 1. 1. 2014, v důsledku nesprávné aplikace přechodných ustanovení zákona č. 294/2013 Sb. i na řízení, které bylo zahájeno před tímto datem, čímž zabránil tomu, aby jeho insolvenční řízení bylo spojeno s insolvenčním řízením jeho manželky ke společnému řízení.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
11. Předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů vydaných v insolvenčním řízení. Stěžovatel v něm neuspěl se svou argumentací, jíž se dožadoval, aby krajský soud spojil insolvenční řízení v jeho věci s insolvenčním řízením ve věci jeho manželky ke společnému projednání. Námitky stěžovatele však směřují pouze proti výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která více než přesvědčivě reagují na námitky a tvrzení stěžovatele. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ostatně ani nevznesl žádný ústavněprávně relevantní argument. Pohybuje se tedy jen v rovině podústavního práva. Jeho argumentace proto nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
12. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud tak znovu připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu