ECLI:CZ:US:2018:2.US.564.18.1
sp. zn. II. ÚS 564/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. E., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Tomášem, advokátem se sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 24 T 116/2013, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 6 To 250/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 494/2017, za účasti Okresního soudu v Děčíně, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle ustanovení §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle ustanovení §81 odst. 1 ve spojení s ustanovením §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a podle ustanovení §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání třiceti měsíců. Skutkově šlo o to (zkráceně), že stěžovatel dne 17. 1. 2013 při řízení dodávky sjížděl k železničnímu přejezdu, přičemž se nepřesvědčil, zda přejezd může bezpečně přejet a nerespektoval výstrahu dávanou dvěma červenými střídavě přerušovanými světly signálu zakazující vjezd na železniční přejezd a na přejezd vjel přímo před zleva projíždějící osobní vlak. V důsledku toho došlo k nárazu osobního vlaku do boku vozidla a k následnému odhození vozidla mimo trať. V době střetu se ve vlaku nacházelo cca 20 cestujících. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu bylo zamítnuto, stejně tak jeho dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na nedotknutelnost zaručené čl. 7 odst. 2 Listiny, když soudy ponechaly rozhodnutí soudu prvého stupně v platnosti, a ve svém důsledku bylo postupem soudů porušeno i právo garantované čl. 1 Listiny, podle kterého si jsou všichni lidé v důstojnosti a právech rovni. Dále namítá, že postup orgánů činných v trestním řízení byl nesouladný s čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy, neboť v jeho případě byla státní moc aplikována nikoliv v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví.
5. Stěžovatel od počátku trestního řízení popírá svoji vinu a poukazuje na tristní technický stav železničního přejezdu, kde se stala dopravní nehoda. Tento stav železničního přejezdu prý po celé trestní řízení nebyl ani jednou zjišťován a posuzován objektivním a nezávislým orgánem nebo znalcem. Orgány činné v trestním řízení se spokojily pouze s vyjádřením drážní inspekce, kterou však rozhodně nelze považovat za relevantní a nestranný posuzující orgán. Nikdy tak nebylo prokazatelně vyloučeno, a to v míře potřebné pro učinění závěrů o vině stěžovatele, že nedošlo k selhání technického zabezpečovacího zařízení. Soudy nevyhověly ani návrhu stěžovatele na výslech svědků z přilehlého okolí železničního přejezdu, kteří by mohli potvrdit, že s dotčeným železničním přejezdem byly opakované problémy a jeho signalizační zařízení bylo nespolehlivé. Stěžovatel také opakovaně poukazoval na průtahy v celém trestním řízení. V rámci šetření události navíc došlo k cíleným a podstatným zásahům do terénu, kdy byly vyřezány porosty stromů kolem dotčené trati (a to i v blízkosti železničního přejezdu). Tento zásah do krajiny však představuje zásah do místních podmínek při prošetřování nehody, a to v neprospěch stěžovatele, který po dobu trestního řízení argumentoval právě tím, že železniční přejezd byl nedostatečně zabezpečený, nepřehledný a byl prokazatelně obrovským rizikem pro účastníky provozu.
6. Dále zpochybňuje svědeckou výpověď svědkyně Z. Tomešové, policistky vyšetřující nehodu, která vypověděla v neprospěch stěžovatele, avšak celou situaci popsala nevěrohodně podrobně a zcela účelově ve prospěch Českých drah, resp. příslušného strojvedoucího. Svědkyně uváděla zavádějící závěry, kdy např. vypověděla, že stěžovatel při vjezdu na přejezd vůbec nebrzdil, což však není pravda, naopak stěžovatel se snažil v mezích podmínek vozidlo maximálně přibržďovat a zpomalovat, což potvrzují i na místě zjištěné dřecí stopy, které měly být vyhodnoceny jako stopy brzdové. Soudy se nevypořádaly ani s rozporností výpovědi svědkyně Tomešové a svědka Nováka.
7. Soudy se nevypořádaly ani s uváděnými nesrovnalostmi týkajícími se samotného vlaku, jeho strojvedoucího a jednání tohoto drážního vozidla v době předmětné nehody. Strojvedoucí totiž porušil své povinnosti, kdy nepřizpůsobil průjezd vlaku přes dotčený přejezd bezpečnostním a technickým podmínkám. Z šetření celé nehody vyplynulo, že vlak se pohyboval nedovolenou rychlostí 58 km/hod, když maximální povolená rychlost v tomto úseku byla 40 km/hod. Další argumentace stěžovatele se týká obecně nebezpečnosti železničních přejezdů v České republice a apeluje na změnu tohoto neutěšeného stavu.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
10. Stěžovatel obsahem svých námitek zpochybňuje svoji vinu a - nepřímo - uvádí, že soudy při jeho odsouzení porušily zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Jak však vyplývá z judikatury Ústavního soudu, pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají určitou volnost obecnému soudu, avšak nikoliv volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má zaručit, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [nález ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05 (N 116/41 SbNU 453)].
11. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
12. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti tak, jak tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
13. V neprospěch stěžovatele vypověděli očití svědci nehody, svědkyně K. Mládková, J. Vyskočil, který jel za vozidlem stěžovatele, M. Jansa jako strojvedoucí vlaku, s nímž se stěžovatel a jeho vozidlo střetl. Všichni tito svědci vedle svědkyně Z. Tomešové, jejíž výpověď stěžovatel zpochybňuje, vypověděli, že na přejezdu fungovala a svítila výstražná světelná signalizace a stěžovatel jel nepřiměřeně rychle a přejezd se snažil co nejrychleji přejet, zatímco vozidla jedoucí za ním naopak reagovala na světelnou signalizaci a zpomalila tak, aby umožnila bezpečný průjezd vlaku. Jestliže se stěžovatel odvolává na výpověď svědka K. Nováka, kterou údajně soudy nevzaly v potaz, tak je třeba říci, že v tomto případě se nejedná o očitého svědka nehody, svědek se před nalézacím soudem vyjádřil pouze k tomu, že přes železniční přejezd jezdí denně a že dle jeho mínění je zabezpečení přejezdu nedostatečné. Současně byl proveden i důkaz znaleckým zkoumáním, kdy se znalec vyjádřil k tomu, že vozidlo, které stěžovatel řídil, nebylo vadné a žádná technická vada tedy stěžovateli nebránila před železničním přejezdem přibrzdit, zastavit a počkat, až přejede vlak a výstražná signalizace přestane svítit. Rovněž bylo dokazováním vyvráceno, že by bylo signalizační zařízení v době srážky automobilu s vlakem nefunkční (viz str. 5 napadeného rozsudku okresního soudu), případně špatně viditelné, když vyslechnutí svědci potvrdili, že světelnou bezpečnostní signalizaci viděli, a proto také na rozdíl od stěžovatele na přejezd nevjížděli. Se zjištěným skutkovým stavem i provedenou právní kvalifikací skutku se ztotožnil jak odvolací krajský soud, tak i soud Nejvyšší a Ústavní soud nemá důvod se od ní - s ohledem na svoje postavení v ústavním systému - jakkoliv odchýlit, jelikož neshledal žádné znaky excesivního vybočení, které by teprve mohlo vést k domněnce o protiústavnosti učiněných závěrů.
14. Stěžovatel totiž vznesenými námitkami ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
15. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení nevykazuje ústavněprávní deficity a jelikož Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu