ECLI:CZ:US:2018:2.US.581.18.1
sp. zn. II. ÚS 581/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., právně zastoupeného Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem se sídlem Pekařská 12, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2016 č. j. 90 T 50/2014-394, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017 sp. zn. 3 To 398/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 3 Tdo 1130/2017-I.-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 2. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel byl dne 6. 10. 2014 obžalován z přečinu porušování domovní svobody a zločinu vydírání, který měl spáchat na poškozeném tím, že poté, co mu J. S. otevřela vstupní dveře, neoprávněně vnikl do obydlí poškozeného a násilím ho nutil, aby opětovně podepsal dohodu uzavřenou již dříve mezi nimi jako jednateli společnosti X, na které však bylo uvedeno nesprávné rodné číslo poškozeného.
3. Ve věci byly Městským soudem v Brně postupně vydány tři zprošťující rozsudky, naposledy to byl rozsudek č. j. 90 T 50/2014-316 ze dne 7. 4. 2016. Dle městského soudu bylo v dané důkazní situaci zjevné, že důkazy provedené u hlavního líčení "sice vedou k důvodnému podezření (v již relevantní intenzitě) vůči obžalovanému v daném ohledu, nevylučují však reálnou možnost, že by nemohla nastat situace odlišná (kupř. že si jednání uvedené ve výroku rozsudku vymyslel poškozený za účelem jisté odplaty obžalovanému apod.;i když soud nic takového netvrdí)", což je pro výsledné vývody soudu z pohledu práva na spravedlivý proces rozhodující. Soud rovněž připomněl pravidlo in dubio pro reo a judikaturu Ústavního soudu v této oblasti s tím, že k uznání viny se v trestním řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty. K tomu uvedl, že orgány činné v trestním řízení neprovedly úkony, které by mohly vést k případnému usvědčení obžalovaného nebo oproti tomu argumentačně silněji podložit jeho zproštění obžaloby.
4. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 157/2016-351 ze dne 20. 7. 2016 k odvolání státního zástupce zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvního stupně. Podle §262 trestního řádu krajský soud nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, neboť je zřejmé, že soud prvního stupně nerespektuje jeho pokyny a není schopen hodnotit důkazy ve vzájemných souvislostech ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu.
5. Poté vydal Městský soud v Brně v nově složeném senátu dne 26. 9. 2016 rozsudek č. j. 90 T 50/2014-394, kterým rozhodl v souladu s pokyny krajského soudu tak, že stěžovatel je vinen přečinem porušování domovní svobody a zločinem vydírání a odsuzuje se mj. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 55 měsíců. O odvolání stěžovatele pak rozhodl Krajský soud v Brně tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 45 měsíců ve věznici s ostrahou a současně mu byl uložen peněžitý trest ve výši 8 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců.
6. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v dané věci nebylo zachováno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce. Stěžovatel byl nejprve třikrát Městským soudem v Brně zproštěn obžaloby, Krajský soud v Brně vždy rozsudek městského soudu zrušil, přičemž neudělil tomuto soudu pokyny na doplnění dokazování, jak mu umožňuje trestní řád, nýbrž vždy jednoznačně, bez toho, aniž by prováděl sám dokazování, dospěl k závěru, že stěžovatel má být odsouzen. Stěžovatel je dále přesvědčen, že nový senát byl přidělen mimo rámec pořadí dle rozvrhu práce. Stěžovatel má rovněž za to, že nedošlo k řádnému projednání věci u prvoinstančního soudu, který změněným senátem rozhodl o jeho vině, když neprovedl žádné dokazování a pouze četl protokoly z jednání, které byly vedeny jiným senátem. Takovým jednáním byla porušena zásada ústnosti a bezprostřednosti. Podle stěžovatele mu nebyla prokázána vina, respektive nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhán.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
10. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
11. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
12. Stěžovatel se snaží zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany obecných soudů. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
13. Tvrzení stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti jsou obdobná, jaká stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a je evidentní, že polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
14. Námitkami stěžovatele, týkajícími se změny senátu podle §262 trestního řádu se Ústavní soud v rámci nyní projednávané ústavní stížnosti nezabýval, neboť tato změna byla předmětem stěžovatelovy předchozí ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3117/16, která byla usnesením odmítnuta jako zjevně neopodstatněná s vyčerpávajícím odůvodněním a závěrem, že k porušení práva stěžovatele zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny postupem odvolacího soudu nedošlo. Námitka stěžovatele, že nový senát byl určen mimo pořadí a v rozporu s rozvrhem práce, je natolik obecná a postrádající jakoukoli relevantní ústavněprávní argumentaci, že Ústavnímu soudu nezavdala pochybnosti o ústavnosti postupu při určení nového rozhodujícího senátu.
15. Protože Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu