ECLI:CZ:US:2018:2.US.68.18.1
sp. zn. II. ÚS 68/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, AK se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti výroku I. v rozsahu měnícím rozsudek soudu prvního stupně, a výrokům II., IV., V. a VI. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2017 č. j. 18 Co 199/2015-325, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných výroků rozhodnutí odvolacího soudu, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem napadeným ústavní stížností rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku v odst. I. v části, ve které byla zamítnuta žaloba do částky 60 960 Kč, zrušil a řízení se v této části zastavil (I.), rozsudek soudu I. stupně ve výroku v odst. I. v části, ve které byla zamítnuta žaloba do částky 593 880 Kč se 7,75% úrokem od 31. 8. 2011 do zaplacení z částky 654 840 Kč a v navazujících výrocích v odst. III. a IV., změnil tak že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 240 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a žaloba na zaplacení částky 593 640 Kč a na zaplacení příslušenství z částky 645 840 Kč se zamítá. Dále žalovanému uložil nahradit žalobci na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 55 781 Kč a na nákladech odvolacího a dovolacího řízení částku 89 499 Kč, České republice - Okresnímu soudu v Sokolově nahradit náklady řízení ve výši 540 Kč a České republice - Okresnímu soudu v Sokolově zaplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 13 020 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
3. Takto odvolací rozhodl v souladu s usnesením Nejvyššího soudu, který na základě dovolání žalobce původní rozsudek odvolacího soudu zrušil. Ve věci se jednalo o žalobě vedlejšího účastníka řízení (žalobce) pro částku 915 000 Kč s příslušenstvím (náhrada škody na zdraví). Nejvyšší soud v usnesení uvedl závazný právní názor, podle něhož odvolací soud přehlédl, že soudní znalec využil možnost navýšení podle §6 vyhlášky č. 440/2001 Sb. a při svém zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky na dvojnásobek tak vyšel z nesprávného počtu bodů. V důsledku toho se pak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež se vztahuje jak na odškodnění ztížení společenského uplatnění, tak na stanovení bolestného. Současně odvolací soud nezohlednil, že poškození trojklanného nervu a tím způsobené subjektivní potíže (bolesti) i po ustálení zdravotního stavu vedlejšího účastníka řízení přetrvávají (jsou trvalým následkem poškození zdraví) a odškodňují se tudíž v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění. V novém rozhodnutí o věci měl krajský soud dále rozhodnout o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení a znovu i o nákladech původního řízení.
6. Stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv v, podle jeho názoru, neobvykle stručném a velmi povrchním odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jakož i v neprovedení navržených důkazů bez řádného odůvodnění a nulového odůvodnění provedených důkazů. Předmětem důkazního zkoumání byla zejména otázka, zda jsou splněny předpoklady pro navýšení základního bodového ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění, tedy pro postup dle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., kdy tento postup musí být velmi pečlivě odůvodněn, jak vyplývá z ustálené judikatury soudů. Podle stěžovatele se vedlejší účastník řízení dopustil zcela nepřiměřeného odhadu výše požadovaného nároku a je tedy v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení a v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jakož i s ústavně zaručeným právem vlastnit majetek, aby vedlejšímu účastníku řízení byly přesto přiznány náklady řízení před soudy všech stupňů, a to zvláště byl-li vedlejší účastník řízení právně zastoupen od samého počátku a byl tak obeznámen s judikaturou soudů ve srovnatelných případech.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není zásadně povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, či ze dne 29. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04). Jinak řečeno, pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost skutkových zjištění, resp. interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná.
10. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy obou stupňů se námitkami vznesenými stěžovatelem v průběhu řízení řádně zabývaly a vyložily, proč jim nemohly vyhovět. Krajský soud jako soud odvolací postupoval v intencích pokynů daných dovolacím soudem, který jeho původní rozsudek zrušil.
11. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít i citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však Krajský soud v Plzni v napadeném rozsudku nedopustil. Jeho odůvodnění v tomto směru je dostatečně srozumitelné, logické a s ohledem na řešenou problematiku i co do svého rozsahu postačující.
12. Podstatou ústavní stížnosti je tedy pouhá polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, zejména soudu odvolacího, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, ze shora vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu