ECLI:CZ:US:2018:2.US.770.18.1
sp. zn. II. ÚS 770/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. V., právně zastoupeného Mgr. Richardem Špíškem, advokátem, AK se sídlem Divadelní 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017 č. j. 6 Tdo 1013/2017-40, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017 sp. zn. 7 To 27/2017 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. 2 T 58/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 2. 3. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. 2 T 58/2014 (stěžovatel opakovaně mylně uvádí Městský soud v Brně) byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství se spoluobviněnými R. K., A. K. a Z. V., a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství se spoluobviněnými R. K. a Z. V. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.
3. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 2. 2017 sp. zn. 7 To 27/2017 tak, že je podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl (přičemž stejně rozhodl také o odvolání zbývajících tří spoluobviněných).
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že co se týče právního posouzení přečinu porušování domovní svobody, jednání, kterého se stěžovatel skutečně dopustil, nenaplňuje skutkovou podstatu předmětného přečinu, a došlo tedy porušení zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, která je obsažena v čl. 39 Listiny. Pokud jde o zločin vydírání, i v případě právního posouzení jednání stěžovatele, které mělo naplnit skutkovou podstatu tohoto zločinu, došlo dle jeho právního názoru k porušení jeho základního práva, a to zejména pravidla in dubio pro reo, obsaženého v čl. 40 odst. 2 Listiny. Z hlediska průběhu celého trestního řízení pak stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva na řádnou obhajobu, a to tím, že nebyly ze strany soudů, které ve věci rozhodovaly, provedeny jeho důkazní návrhy, které mohly svědčit ve prospěch stěžovatele. Došlo tak k porušení zásady obsažené v čl. 40 odst. 3 Listiny.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
8. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
9. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
10. Stěžovatel se snaží zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany obecných soudů. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
11. Tvrzení stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti jsou obdobná, jaká stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení, a je evidentní, že polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
12. Protože však Ústavní soud shora citované nedostatky v rozhodování obecných soudů neshledal, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu