ECLI:CZ:US:2018:2.US.797.18.1
sp. zn. II. ÚS 797/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana P. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Valdice, právně zastoupeného Mgr. Filipem Maříkem, advokátem se sídlem Mikulášská třída 455/9, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11 2017 č. j. 6 Tdo 1179/2017-45, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 10 To 34/2017 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2017 č. j. 3 T 13/2016-1024, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v jeho trestní věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny (sic!) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále pak tvrdí, že bylo porušeno právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě zaručeného čl. 6 odst. 3 písm. d)Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navrhl proto, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
2. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání jednak pokračujícího zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a jednak spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a b) trestního zákoníku a dále ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 3 trestního zákoníku. Za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu uložil ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. Konečně, mu byla také uložena povinnost nahradit poškozené Petře C. (jedná se o pseudonym) nemajetkovou újmu v penězích ve výši 350 000 Kč. Ve zbytku byl obžaloby zproštěn.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Stěžovatelem uplatněnou námitku neúplnosti dokazování, resp. opomenutých důkazů, totiž neshledal důvodnou. Krajský soud totiž podle něj řádně a pečlivě odůvodnil, proč další důkazy neprovedl. Z hlediska zákonných kritérií bylo dokazování plně dostačující. V neposlední řadě pak vrchní soud uvedl, že krajský soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a jeho doplnění by tak bylo nadbytečné. Poukázal přitom na to, že dokazování v trestním řízení nemůže být bezbřehé a návrhy stěžovatele na doplnění dokazování proto zamítl.
4. Stěžovatel následně podal dovolání, v němž namítal mj. též porušení svého práva na spravedlivý proces, ke kterému mělo dojít tím, že krajský soud ani vrchní soud neprovedly jím navrhované důkazy. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné. Dospěl totiž k závěru, že rozhodnutí obou soudů jsou věcně správná.
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů. Namítá přitom, že tyto porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že neprovedly jím navržené důkazy. Orgány činné v trestním řízení přitom mají dle §2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, povinnost objasnit se stejnou pečlivostí okolnosti ve prospěch i neprospěch obviněného. Jako důkaz ve prospěch obviněného je tak třeba vnímat i verzi obhajoby, včetně důkazních návrhů směřujících k jejímu prokázání. Pokud soudy neprovedly žádný ze stěžovatelem navrhovaných důkazů k prokázání své verze (výslechy svědků a konfrontaci s poškozenou Petrou C. a testem otcovství jejího syna), pak nelze proces pokládat za spravedlivý. Podle názoru stěžovatele tak soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že navržené důkazy neprovedly a tyto je třeba považovat za tzv. opomenuté důkazy.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud by obecné soudy této zákonné povinnosti nedostály, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, mělo by to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]. Tak tomu ale v uvedeném případě nebylo a Ústavní soud proto předmětnou stížnost vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Stěžovatel v něm byl shledán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití, přečinu ohrožování výchovy dítěte a pokračujícím zvlášť závažným zločinem znásilnění. Námitky stěžovatele směřují proti procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu jim Ústavní soud nemůže cokoliv vytknout. Napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Z odůvodnění rozhodnutí pak vyplývá, že soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z jejich rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že by soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro dokazování předepisují příslušné procesní předpisy. Především nevycházel pouze z výpovědí poškozených, ale také z celé řady dalších v řízení provedených důkazů.
9. Ve věci se nejedná ani o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť obecné soudy přesvědčivě vysvětlily a náležitě odůvodnily, z jakých důvodů považovaly návrhy stěžovatele na doplnění dokazování za irelevantní, resp. nadbytečné a tudíž jim nevyhověly. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve své ústavní stížnosti totiž prakticky pouze opakuje argumentaci, s níž se již obecné soudy opakovaně a dostatečně vypořádaly. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu