ECLI:CZ:US:2018:2.US.81.18.1
sp. zn. II. ÚS 81/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky AUREA MANAGEMENT CONSULTING, s. r. o., se sídlem Sokolská 1605/66, Praha 2, zastoupené JUDr. Janem Zrckem, advokátem, AK se sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017 č. j. 23 Cdo 5651/2016-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje proto jeho zrušení.
2. Stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala zaplacení částky 92 993 Kč s příslušenstvím, která měla představovat její odměnu mandatáře z mandátní smlouvy. Stěžovatelka jako mandatář měla na základě této smlouvy zastupovat mandanta (v řízení před obecnými soudy v pozici žalované, dále jen "žalovaná"), konkurzního věřitele, v konkurzním řízení vedeném před Krajským soudem v Plzni (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 27 K 41/2002-150 a měla usilovat o co největší uspokojení jeho pohledávky. Žalovaná následně na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 12. 2003 veškeré své pohledávky za konkurzním dlužníkem postoupila. Postoupení pohledávky žalovaná stěžovatelce oznámila dne 19. 1. 2004. Následně rozvrhovým usnesením krajského soudu ze dne 11. 1. 2012 č. j. 27 K 41/2002-150 byla konkurznímu správci uložena povinnost, aby novému věřiteli postoupené pohledávky vyplatil z konkurzní podstaty částku 929 927, 70 Kč.
3. Obvodní soud však - oproti očekávání stěžovatelky - věc právně neposoudil jako nárok na plnění z titulu mandátní smlouvy, nýbrž jako nárok na náhradu škody způsobené zánikem mandátní smlouvy z důvodu dodatečné nemožnosti plnění podle §353 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), kterou způsobilo postoupení pohledávky. Žalovaná vznesla námitku promlčení. Obvodní soud na věc aplikoval ustanovení §388 a §398 obchodního zákoníku, podle nichž u nároků na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Končí však nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Nemožnost plnění z titulu mandátní smlouvy byla žalovanou způsobena v důsledku postoupení pohledávek na nového věřitele, objektivní promlčecí doba tak začala běžet 17. 12. 2003 (postoupení pohledávky), eventuálně 19. 1. 2004 (notifikace postoupení stěžovatelce), uplynula pak 17. 12. 2013, eventuálně 19. 1. 2014. S ohledem na to, že stěžovatelka své právo u soudu uplatnila žalobou podanou dne 9. 3. 2015, tak obvodní soud dospěl k závěru, že právo stěžovatelky již bylo promlčeno. Žalobu proto zamítl.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 17. 5. 2016 č. j. 21 Co 174/2016-62 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud předně konstatoval, že mandátní smlouva postoupení pohledávky nezakazovala, nedošlo jím tedy k porušení povinností plynoucích z mandátní smlouvy. Nicméně, jím nastala objektivní nemožnost plnění, neboť stěžovatelka již nemohla vykonávat činnost podle této smlouvy. Okamžikem postoupení pohledávky tedy začala běžet promlčecí doba podle ustanovení §398 obchodního zákoníku. Městský soud se konečně neztotožnil ani s argumentací stěžovatelky, že mělo dojít k uznání dluhu ze strany žalované.
5. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud sice stěžovatelce přisvědčil, že otázkou, zda se ustanovení §398 obchodního zákoníku upravující promlčecí dobu u práva na náhradu škody uplatní též v případě práva na náhradu škody způsobené dodatečnou nemožností plnění, se skutečně ve své praxi nezabýval. Ovšem, právní posouzení této otázky ze strany obvodního a městského soudu považoval - na rozdíl od stěžovatelky - za správné. Důvodnou neshledal ani námitku stěžovatelky, že nárok na náhradu škody vzniklé dodatečnou nemožností plnění nemohl vzniknout dříve, než nastala splatnost závazku z mandátní smlouvy. Pro počátek běhu objektivní promlčecí doby je tak rozhodný okamžik zániku závazku pro dodatečnou nemožnost plnění (okamžik postoupení pohledávek), ostatní skutečnosti (jako např. stěžovatelkou namítaná splatnost závazku) nejsou relevantní. Otázkou tvrzeného uznání dluhu se Nejvyšší soud nezabýval, neboť odlišné posouzení této otázky nemohlo změnit výsledek sporu (nárok stěžovatelky by i v tomto případě byl promlčen). Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelky bylo přípustné, Nejvyšší soud též přihlédl k namítaným vadám řízení. Konkrétně posoudil námitku stěžovatelky, že se městský soud odmítl zabývat jejím vyjádřením, v němž reagovala na vyjádření žalované k odvolání. V tomto směru však dospěl k závěru, že městský soud se tímto vyjádřením zabýval a vzal jej v rámci svého rozhodování v úvahu, řízení tak nezatížil vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Tohoto porušení se měl Nejvyšší soud dopustit především tím, že formalisticky vyložil zákonnou právní úpravu a tuto bezdůvodně upřednostnil před svobodným ujednáním smluvních stran. Stěžovatelka dále tvrdí, že Nejvyšší soud rozhodl na základě nesprávného právního názoru, neboť její právo se mělo promlčet již před tím, než nastala splatnost závazku z mandátní smlouvy, resp. dokonce tvrdí, že se promlčelo (sic jí bylo postoupení pohledávky notifikováno), aniž by se dozvěděla o počátku běhu promlčecí lhůty. Dále pak stěžovatelka polemizuje s právním názorem Nejvyššího soudu ve věci uznání dluhu, který má odporovat zásadě pacta sunt servanda, zásadě, že výklad právního předpisu nesmí odporovat dobrým mravům a pravidlu, že nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu zakotvených v ustanoveních §2 odst. 3, §3 odst. 2 písm. d) a §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Konečně, stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal s její argumentací obsaženou v dovolání.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
9. Předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v civilním soudním řízení. Stěžovatelka v něm neuspěla se svou žalobou, kterou se domáhala plnění z titulu mandátní smlouvy, přičemž obecné soudy po právní stránce věc posoudily jako nárok na náhradu škody způsobené zánikem závazku z důvodu dodatečné nemožnosti plnění podle §353 obchodního zákoníku. Její námitky však směřují pouze proti výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která více než přesvědčivě reagují na námitky a tvrzení stěžovatelky. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ostatně ani nevznesla žádný ústavněprávně relevantní argument. Pohybuje se tedy jen v rovině podústavního práva. Její argumentace proto nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
10. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu