ECLI:CZ:US:2018:3.US.1091.18.1
sp. zn. III. ÚS 1091/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Indigo Infra CZ, a. s., sídlem Washingtonova 1599/17, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Danielem Chamrádem, advokátem, sídlem K Hutím 5/665, Praha 9 - Hloubětín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2017 č. j. 25 Cdo 777/2017-410, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. října 2016 č. j. 22 Co 1402/2016-367 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. května 2016 č. j. 12 C 15/2013-314, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Statutárního města České Budějovice, sídlem Nám. Přemysla Otakara II. č. 1/1, České Budějovice, zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem, sídlem Radniční 489/7a, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozsudků vydaných v řízení o zaplacení částky 2 491 026,30 Kč.
2. Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 12 C 15/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že na základě veřejné zakázky stěžovatelka a vedlejší účastník uzavřeli dne 31. 1. 2005 Smlouvu o zajištění správy, provozu, údržby a rozvoje systému parkování na území města České Budějovice (dále jen "smlouva") na dobu 10 let. Stěžovatelka provozovala systém parkování od 1. 4. 2005 do 30. 4. 2012, neboť dne 8. 2. 2012 vedlejší účastník smlouvu vypověděl z důvodu hrubého porušení smluvní povinnosti stanovené v čl. VI. bodu 1., podle které měla stěžovatelka každodenně, nebude-li písemně dohodnuto jinak, odevzdávat výnosy z úhrad parkovného na účet města. Zajištění provozu parkování vedlejší účastník poté svěřil místnímu dopravnímu podniku. Stěžovatelka s výpovědí smlouvy nesouhlasila a namítala, že vedlejší účastník neměl po řadu let žádné výhrady k odvodům tržeb 2x až 3x týdně, neboť tato frekvence byla praktická vzhledem k velkému objemu mincí z parkovacích automatů předávaných bance. Výpověď smlouvy považovala za protiprávní, a proto se žalobou proti vedlejšímu účastníkovi domáhala náhrady škody za měsíce květen až srpen 2012 v celkové výši 2 491 026,30 Kč s příslušenstvím. Okresní soud po provedeném dokazování mezitímním rozsudkem ze dne 17. 3. 2015 č. j. 12 C 15/2013-23 rozhodl, že základ jejího nároku je důvodný, neboť výpověď smlouvy hodnotil jako neplatnou z důvodu zjevného zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, a též pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. K odvolání vedlejšího účastníka byl mezitímní rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 1. 2016 č. j. 22 Co 1654/2015-289 z důvodu nepřesvědčivosti některých závěrů a jejich nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Okresní soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 518 364 Kč (výrok II.). Okresní soud posoudil předmětnou smlouvu ve znění dodatků č. 2 a 3 jako platnou, vyložil, proč nepovažoval sjednanou výši úplaty poskytovanou stěžovatelce jako plnění ze smlouvy za nemravnou, resp. v rozporu s dobrými mravy, a vyloučil, že by výpověď smlouvy žalovaným byla rozporná se zásadami poctivého obchodního styku.
4. K odvolání stěžovatelky krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 56 446,50 Kč (výrok II.) Krajský soud se ztotožnil se skutkovým a právním posouzením věci okresním soudem a rozvedl, proč nepřisvědčil odvolacím námitkám stěžovatelky. Zdůraznil, že písemná ani ústní dohoda o změně frekvence odvádění tržeb nebyla prokázána, naopak bylo prokázáno, že žalobkyně po dobu trvání smlouvy porušovala svoji povinnost odvádět tržby každodenně.
5. Dovolání stěžovatelky, jehož přípustnost založily právní otázky výkladu smlouvy a rozporu výpovědi smlouvy s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku, které v rozhodování dovolacího soudu za daných skutkových okolností dosud nebyly vyřešeny, Nejvyšší soud zamítl. V odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že výkladová pravidla, která zákon formuluje pro případ pochybností o obsahu právního úkonu, platí i v případě závazkového vztahu mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, která se týká zabezpečování veřejných potřeb, a posuzováno podle těchto pravidel považoval Nejvyšší soud text ujednání v čl. VI. bodu 1. smlouvy jako zcela jasné, srozumitelné a nezakládající žádné pochyby o jazykovém vyjádření skutečné vůle a úmyslu smluvních stran při uzavírání smlouvy. I podle Nejvyššího soudu nebyla praxe, kterou si strany při odevzdávání tržby následně zavedly, rozhodující z hlediska možnosti vypovědět předmětnou smlouvu z důvodu jejího hrubého porušení, jestliže takové porušení povinnosti smlouva výslovně považovala za hrubé a za důvod výpovědi (čl. IX. bod 2.); dovolací soud reagoval i na otázku rozporu výpovědi smlouvy s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka po podrobné rekapitulaci skutkových okolností, průběhu soudního řízení a jeho výsledků vytkla soudům všech tří stupňů, že se nezabývaly jejím tvrzením o ústní dohodě o postupu odvádění tržeb a že závěr o absenci takové dohody přijaly bez provedení navržených důkazů. Soudy se rovněž nevypořádaly s argumentem, že i ústní dohoda by byla závazná, pokud nebyla včas namítnuta její neplatnost, že výpověď byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy, resp. že výkon práva žalovaného, pokud by existovalo, byl v rozporu se zásadou poctivosti. Závěr dovolacího soudu o nepoužitelnosti judikátu označeného stěžovatelkou k otázce jednání v rozporu s dobrými mravy stěžovatelka označila za projev porušení obecného principu rovnosti a rovnosti účastníků řízení.
7. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala jednak v procesních vadách řízení a jednak v extrémním rozporu právních závěrů a skutkových zjištění.
8. Pokud šlo o vady řízení, stěžovatelka připomněla, že okresní soud rozhodl o základu jejího nároku v její prospěch na základě skutkových zjištění, ke kterým bylo vedeno dokazování. Z mezitímního rozsudku však bylo rovněž zřejmé, že existují další - potencionálně významné - skutečnosti, jimiž se však okresní soud nezabýval, protože pro jeho rozhodnutí nebyly potřebné. Krajský soud, který neopakoval ani nedoplňoval dokazování, byl vázán zjištěným skutkovým stavem a mohl okresní soud zavázat svým právním názorem jen stran otázek, k nimž bylo provedeno dokazování. Uvedl-li proto ve zrušujícím usnesení, že výpověď žalovaného ze smlouvy není neplatná, neboť v ní uvedený výpovědní důvod byl naplněn, znamenalo to podle stěžovatelky, že není neplatná z určitého důvodu, což nelze interpretovat tak, že neexistuje žádný důvod, pro který by neplatná být mohla. Stejně tak nemohl být jako závazný považován závěr krajského soudu, že v řízení nebyla prokázána existence ústní natož písemné dohody o změně obsahu právního vztahu, protože okresní soud v mezitímním rozsudku žádný závěr v tomto smyslu neučinil, navíc sám nepovažoval dokazování k této otázce za úplné. Stěžovatelka vytkla okresnímu soudu, že si závěry ve zrušujícím usnesení krajského soudu vyložil bez respektu k procesním předpisům, ke stavu dokazování a k vlastnímu dříve formulovanému stanovisku. Povinnosti vypořádat se všemi právně relevantními námitkami uplatněnými stěžovatelkou v odvolání nedostál ani krajský soud, který potvrzením rozsudku okresního soudu a akceptováním jeho závěru o rozsahu vázanosti právním názorem odvolacího soudu, popřel převážnou část své argumentace o nepřezkoumatelnosti mezitímního rozsudku a tím i důvod jeho zrušení. Stěžovatelka zdůraznila, že v odvolání nevytýkala okresnímu soudu, že se ztotožnil s názorem krajského soudu v rozsahu, v jakém jím byl vázán, nýbrž to, že s poukazem na tento názor odmítl provést další důkazy, po jejichž hodnocení by mohl vyjít najevo jiný skutkový stav, než ze kterého vycházel krajský soud ve zrušujícím usnesení. Stěžovatelka rovněž nesouhlasila se způsobem, jakým krajský soud hodnotil jednání vedlejšího účastníka, oponovala jeho závěru, že nešlo o jednání nepoctivé (§6 o. z.) a vytkla mu, že nevysvětlil rozdíl mezi tím, kdy je jednání v rozporu s dobrými mravy a kdy je lze shledat nepoctivým, resp. chybné rozlišení těchto pojmů prolínající se v předchozích rozhodnutích soudů obou stupňů nenapravil.
9. K namítanému extrémnímu rozporu právních závěrů a skutkových zjištění stěžovatelka uvedla, že dle jejího názoru soudy všech tří stupňů pochybily při výkladu čl. VI. bodu 1. a čl. IX bodu 2. smlouvy, a to i pokud šlo o jejich vzájemnou vazbu. V důsledku jejich formalistického přístupu byl nesprávně identifikován obsah povinností smluvních stran, v případě povinností stěžovatelky šlo o jednostrannou aplikaci formalismu, bez zohlednění významu jednotlivých složek sjednané povinnosti, jaký jim smluvní strany přisuzovaly.
10. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že odmítl jako nepoužitelný judikát (rozsudek ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. 28 Cdo 971/2004), na nějž v dovolání odkázala v souvislosti s kritikou postupu krajského soudu při posuzování jednání vedlejšího účastníka v souladu s dobrými mravy. Dovolací soud shledal rozdílnost posuzovaných případů v charakteristice stran - ve věci sp. zn. 28 Cdo 971/2004 šlo o účastníky soukromoprávních subjektů a jejich vztah se týkal nebytových prostor sloužících k soukromým účelům podnikající žalobkyně, zatímco v případě stěžovatelky byla smluvním partnerem obec zabezpečující veřejné potřeby. Stěžovatelka je však přesvědčena, že je v rozporu s dobrými mravy, pokud smluvní strana, bez ohledu na to, kdo takové jednání činí a jaký ekonomický cíl tím sleduje, vypoví smlouvu pro její údajné hrubé porušení ze zjevně zástupných důvodů, a to tím spíše v situaci, kdy jí z údajného porušení smluvní povinnosti nevznikla žádná újma, stejné jednání po dobu sedmi let akceptovala a nedala najevo jakoukoliv výhradu. Dovolací soud dle názoru stěžovatelky přiznal větší ochranu jednání vedlejšího účastníka oproti jiným účastníkům soukromoprávních vztahů jen proto, že vedlejší účastník je samosprávnou územní jednotkou a jeho posuzované právní jednání bylo adresováno stěžovatelce jako podnikateli. Stěžovatelka si povšimla, že dovolací soud odvozoval soulad s dobrými mravy při jednání vedlejšího účastníka od toho, jakého cíle chtěl dosáhnout a zda je takový cíl porušením veřejného zájmu. Úvaha soudu prakticky vyznívá tak, že veřejnoprávním subjektům by mělo být z hlediska dobrých mravů dovoleno, co je jiným zakázáno, jinými slovy vyjádřeno veřejnoprávnímu subjektu lze ponechat volnější manévrovací prostor a jeho jednání nemá z hlediska střetu s dobrými mravy tytéž parametry, jako když se obdobného jednání dopustí soukromoprávní subjekt. Stěžovatelka má za to, že takový přístup porušuje zásadu rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů před zákonem. Projevem ústavní zásady rovnosti účastníků je i zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Víra stěžovatelky, že i v její věci bude otázka souladu s dobrými mravy posouzena podobně jako ve shora zmíněném judikátu, nebyla naplněna, Nejvyšší soud věc posoudil jinak, ale přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky nepodal.
III.
Vyjádření vedlejšího účastníka a replika stěžovatelky
11. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 7. 2018 (Ústavním soudem nevyžadovaném) navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, neboť svým obsahem představuje pouhou polemiku o výklad a aplikaci zákonných norem v soudním sporu, ve kterém šlo o posouzení individuálních vztahů vyplývajících ze smluvních ujednání a o hodnocení následného chování stran sporu po dobu trvání smluvního vztahu. Vedlejší účastník odmítl, že by okresní soud pochybil, když po zrušení mezitímního rozsudku pro jeho nedostatečné odůvodnění neprováděl další dokazování, neboť o takové potřebě se krajský soud ve zrušujícím usnesení explicitně nezmínil (postup podle §219a odst. 1 o. s. ř. svědčil o tom, že nepovažoval doplnění dokazování za nezbytné) a okresní soud evidentně považoval další dokazování za nadbytečné, neboť z již dříve provedených svědeckých výpovědí vyplývalo, že svědci si nebyli vědomi existence žádné ústní dohody o odchylném režimu odvodu tržeb. Vedlejší účastník v řízení opakovaně upozorňoval, že tvrzení stěžovatelky jsou v tomto směru povšechná, obecná a nekonkrétní, nehledě k tomu, že smlouva předpokládala možnost změny odvodu tržeb pouze písemnou formou, navíc dohoda o změně smlouvy učiněná jakoukoliv formou by v případě veřejnoprávní korporace musela být učiněna k tomu oprávněnou osobou a schválena příslušnými orgány, což se nestalo. Vedlejší účastník uvedl, že neposkytl stěžovatelce žádný důvod k domněnce, že její chování toleruje či snad schvaluje. Jeho jednání rovněž nelze označit za nepoctivé nebo za zneužití práva, neboť výpověď smlouvy byla založena na řádném výpovědním důvodu za splnění podmínek vyplývajících ze smlouvy. K výtce formalistického přístupu k výkladu smluvního ujednání v čl. VI. bodu 1. a čl. IX. bodu 2. uvedl, že přihlédnout k vůli jednajících stran lze pouze za předpokladu, že není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření. Vedlejší účastník rovněž odmítl tvrzení stěžovatelky o porušení rovnosti účastníků, neboť odmítnutí skutkové souvislosti daného případu s judikátem předloženým stěžovatelem svědčí o tom, že se dovolací soud argumentem stěžovatelky zabýval a vyjádřil k němu svůj právní názor, se kterým se vedlejší účastník zcela ztotožňuje. V závěru svého vyjádření se vedlejší účastník ohradil proti domněnce stěžovatelce, že výpověď smlouvy byla motivována snahou vyměnit ji za jiného provozovatele systému parkování, čímž došlo k porušení dobrých mravů. Vedlejší účastník zopakoval, že k výpovědi přistoupil po opakovaném hrubém porušení smluvní povinnosti ze strany stěžovatelky, která nebyla schopna řádně a včas plnit povinnosti, které na sebe smlouvou převzala, a která se o dosažení změny smluvních povinností ani nepokusila.
12. V replice ze dne 30. 8. 2018 k vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelka namítla, že jí bylo vytknuto neunesení důkazního břemene, přestože k prokázání některých skutečností navrhla provedení dalších důkazů, což soud zamítl jako nadbytečné. Stěžovatelka připojila svůj odlišný náhled na interpretaci §219a odst. 1 a 2 o. s. ř. a popřela, že by bylo prokázáno naplnění výpovědního důvodu právě pro neúplné dokazování existence dohody o změně frekvence odvádění tržeb. I kdyby okresní soud zjistil, že po formální stránce výpověď smlouvy obstojí, neměl pominout, že existovala otázka (ne)poctivosti v obchodních vztazích či dobrých mravů, kterou měl zkoumat. Stěžovatelka rovněž upozornila, že krajský soud ve zrušujícím usnesení konstatoval, že ústní dohoda nebyla v řízení prokázána, přitom však nezohlednil, že na této otázce okresní soud svůj mezitímní rozsudek nepostavil, takže dokazování k ní nedokončil, k označeným důkazům nepřihlédl, provedené důkazy nehodnotil a neučinil z nich skutkové závěry. Stěžovatelka oponovala úvahám vedlejšího účastníka, že by další dokazování stran ústní dohody nepřineslo žádné nové zjištění, a znovu zopakovala, že i neplatná dohoda mohla být významným prvkem pro hodnocení jednání vedlejšího účastníka z hlediska dobrých mravů, případně poctivosti. Podle stěžovatelky změna tohoto prvku měněného závazku nepodléhala schvalovacímu procesu na straně obce se zřetelem k předmětu měněného závazku a dále proto, že možnost uzavření takové dohody smlouva výslovně předpokládala, čímž daly smluvní strany najevo její specifickou povahu jako praktického instrumentu pro řešení provozní otázky. Stěžovatelka se vymezila i vůči dalším vyjádřením vedlejšího účastníka stran poctivosti jeho jednání, vnímání obsahu kontrolních zpráv, ujednání o každodenním odvodu tržeb jako významného parametru smlouvy, jednostranného formalismu při výkladu smlouvy a ohradila se proti konstatování, že byla nespolehlivým smluvním partnerem. V závěru své repliky stěžovatelka reagovala na úvahy vedlejšího účastníka na použitelnost judikátu sp. zn. 28 Cdo 971/2004 s tím, že setrvává na svém stanovisku a posouzení správnosti toho či onoho názoru ponechává na Ústavním soudu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
15. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].
16. Vztáhnuv shora uvedené principy na posuzovaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatelky o porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny přisvědčit, neboť takový nedostatek v posuzované věci neshledal.
17. Z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu je zřejmé, že soud reagoval na výtky krajského soudu o nepřesvědčivosti některých závěrů prezentovaných v mezitímním rozsudku a o jejich nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, a vytýkané nedostatky napravil. Okresní soud setrval na závěru o platnosti smlouvy, avšak pouze ve znění dodatků č. 2 a 3, potvrdil, že byla uzavřena v souladu se zadávacími podmínkami, resp. s tehdy platným zákonem o zadávání veřejných zakázek, a že neplatnost smlouvy nepřivodila ani úplata poskytovaná stěžovatelce, neboť její výše nebyla v rozporu s dobrými mravy. Pokud v odůvodnění rozsudku uvedl, že je vázán závazným právním názorem krajského soudu podle §226 odst. 1 o. s. ř. o platnosti výpovědi smlouvy, nepochybil, neboť závazný právní názor krajského soudu o tom, že výpověď "není neplatná", se týkal posouzení věci z hlediska hmotného práva a krajský soud se vyjádřil k otázce, ke které okresní soud již dříve vedl dokazování (důkaz písemnou smlouvou a jejími dodatky) a ke které v mezitímním rozsudku zaujal opačný názor kritizovaný krajským soudem jako nepřezkoumatelný. Z napadeného rozsudku též vyplynulo, jaké listinné důkazy soud prvního stupně provedl, které svědky vyslechl, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jaká skutková zjištění z nich vyvodil, resp. vzal za prokázaná, a jak je právně hodnotil.
18. Postup a rozhodnutí okresního soudu po kasaci, tj. v další fázi řízení, byl v odvolacím řízení potvrzen jako správný. Na tvrzení stěžovatelky o existenci ústní dohody o změně frekvence odvádění tržeb blíže reagoval krajský soud, který v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že stěžovatelka její existenci ničím neprokázala a nikdo ze svědků vyslechnutých před okresním soudem (Vladimíra Hrušková, Antonie Tichá, Bohuslav Bečvář, Eva Smrčková - zaměstnanci vedlejšího účastníka, Tomáš Bouzek) ji relevantním způsobem nepotvrdil. Toto skutkové zjištění Ústavní soud nepovažoval za rozporné s provedenými důkazy, neboť ani z výpovědi svědka Juraje Thomy, bývalého primátora vedlejšího účastníka, nevyplynula konkrétní informace kdo, kdy, s kým a s jakým obsahem ústní dohodu uzavřel, resp. že taková dohoda byla projednána v orgánech vedlejšího účastníka; svědek vypovídal o existenci ústní dohody zcela obecně. Závěr obecných soudů o tom, že stěžovatelčino tvrzení o uzavření ústní dohody s vedlejším účastníkem nebylo prokázáno, je podle Ústavního soudu závěrem dostatečně podloženým provedenými důkazy.
19. Výkladem projevu účastníků smlouvy v čl. VI. bodu 1. a čl. IX. bodu 2. (podle kterého se za hrubé porušení smluvní povinnosti stěžovatelky považovalo porušení některé z povinností stanovených v čl. VI. smlouvy) se zabýval i Nejvyšší soud, který ve shodě s krajským soudem považoval sjednaný text za zcela jasný, srozumitelný, nezakládající žádné pochyby o jazykovém vyjádření skutečné vůle a úmyslu smluvních stran při uzavírání smlouvy. Výklad dotčených smluvních ujednání není podle Ústavního soudu poznamenán nepřípustným formalismem, jak tvrdila stěžovatelka, a ani jinak nevybočuje (zejména ne extrémně) z mezí předvídatelného výkladu obsahu sjednaných závazků. Co do ústavně právních požadavků výkladu právních úkonů proto plně obstojí, stejně jako i závěr krajského soudu a Nejvyššího soudu o tom, že jednání vedlejšího účastníka nebylo nesouladné s dobrými mravy či v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Odlišení obchodních závazkových vztahů, což byl právní režim stěžovatelčiny věci, od vztahů občanskoprávních Nejvyšší soud přiměřeným způsobem vyložil a odůvodnil, odkazuje i na stávající judikaturu Nejvyššího soudu, která v obchodních závazkových vztazích připouští vzít v úvahu zvláštnosti profesionálních vztahů podnikatelského prostředí a jeho specifické etiky. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou předchozí judikaturu, podle níž je otázka případného rozporu smluvního ujednání se zásadami poctivého obchodního styku na uvážení obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1607/08 ze dne 2. 4. 2009, usnesení sp. zn. II. ÚS 1832/10 ze dne 26. 4. 2012, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Ve způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou použití §265 obch. zák., na jehož základě nebyl výkon práva vedlejšího účastníka posouzen jako rozporný se zásadami poctivého obchodního styku, nespatřoval svévoli ani žádný jiný kvalifikovaný exces, který by v tomto řízení otevíral prostor pro jeho zásah z důvodu tvrzeného porušení rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 Listiny.
20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že soudy všech tří stupňů se posuzovanou věcí přiměřeným způsobem zabývaly, příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, a svá rozhodnutí také srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Porušením práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny či širšího základního práva na spravedlivý proces zaručeného podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník, případně že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. V úsilí o nalézání spravedlnosti ovšem soudy musí v odůvodnění svého rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložit, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Ústavní soud ověřil, že těmto kautelám obecné soudy dostály. Ústavní stížnost stěžovatelky, opakující argumenty již předložené krajskému soudu a Nejvyššímu soudu proto hodnotil jako nesouhlasnou polemiku s výsledkem řízení, která však nebyla (a obecně není) způsobilá přivodit kasaci napadených rozhodnutí.
21. Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatelky o porušení rovnosti účastníků řízení, neboť žádné takové pochybení (procesního charakteru) ve spisu okresního soudu nezaznamenal. Skutečnost, že okresní soud odmítl některé důkazní návrhy stěžovatelky, nepředstavuje porušení rovnosti účastníků, neboť z čl. 37 odst. 3 Listiny vyplývá povinnost zajistit účastníkům rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, nikoliv však povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu