ECLI:CZ:US:2018:3.US.1093.18.1
sp. zn. III. ÚS 1093/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Radomírem Pivodou, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. února 2018 č. j. VZV 45/2017-116, usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Sekce terorismu a extremismu, Odboru náboženského terorismu a extremismu, ze dne 16. prosince 2017 č. j. NCOZ-9070/TČ-2017-413200, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018 sp. zn. 44 To 21/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. prosince 2017 sp. zn. 37 Nt 1646/2017, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Sekce terorismu a extremismu, Odboru náboženského terorismu a extremismu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 15 odst. 1, čl. 16 odst. 1, čl. 17 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin teroristický útok podle §311 odst. 1 písm. a) a f) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Stěžovatel podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, kterou státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
4. Usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), které je rovněž napadeno ústavní stížností, byl stěžovatel podle §68 odst. 1, §73b odst. 1 a §73d odst. 2 tr. řádu z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu vzat do vazby. Důvod tzv. předstižné vazby byl shledán v obavě, odůvodněné konkrétními okolnostmi, že stěžovatel s ohledem na závažnost hrozícího jednání by mohl trestný čin, který připravoval, vykonat.
5. Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o vzetí do vazby Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel označuje veškerá obvinění vznesená proti jeho osobě jako neoprávněná a postup vrchního státního zastupitelství a obvodního soudu jako neopodstatněný. Je přesvědčen, že trestní stíhání je účelové a diskriminační, zasahující do jeho soukromí a osobní svobody. Spojování dvou jeho zálib - kladného vztahu k náboženství, které je v současné geopolitické situaci vnímáno jako násilné, a záliby v pyrotechnice - svědčí o zásadní neznalosti a nerespektování tohoto náboženství a jeho postavení v moderním právním státě. Uvádí, že v roce 2015 konvertoval k islámskému náboženství a je praktikujícím muslimem, který teroristické činy příslušníků tzv. Islámského státu vždy odsuzoval. Pro závěr, že se přiklání k radikálnímu islámskému náboženství, nemají orgány činné v trestním řízení žádné důkazy, když to nemůže potvrzovat zjištění, že se obléká v tzv. army stylu, či že u něho byly zajištěny knížky s náboženskou tematikou, a že na facebookovém profilu vystupoval pod muslimským jménem a sdílel fotografie a příspěvky, které měly za cíl propagovat terorismus. Stěžovatel dále tvrdí, že nikdy nezastíral svoji zálibu v zábavné pyrotechnice, takže ani v kontextu teroristických útoků posledních let nelze z důvodu této jeho záliby zasahovat do základního práva na soukromí. Veškeré chemikálie nalezené v jeho bytě měly sloužit k domácí výrobě zábavné pyrotechniky pro oslavy Silvestra a Nového roku, což může prokázat jeho rodina a přítel z dětství. Nesouhlasí s argumentací policejního orgánu, s níž se ztotožnil i městský soud, že chemikálie měly sloužit k výrobě zbraní, nikoliv pyrotechniky, když jako muslim Nový rok neslaví. Takovou argumentaci označuje za absurdní a mimo realitu. Dle jeho názoru ničím nepodložené závěry policejního orgánu vyústily až ve vydání vazebního rozhodnutí z obavy, že by se dopustil trestného činu, jehož přípravu absolutně a kategoricky odmítá. Soudy obou stupňů přitom rozhodly o vazbě bez důkladnějšího zkoumání případu, tedy opět diskriminačně se zdůrazněním náboženství, k němuž se stěžovatel hlásí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Stěžovatel vznáší námitky především proti odůvodněnosti jeho trestního stíhání jako zákonného předpokladu omezení osobní svobody vazbou, přičemž tvrdí, že o vazbě bylo rozhodnuto bez důkladnějšího zkoumání případu, tedy opět diskriminačně se zdůrazněním náboženství, k němuž se hlásí.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)].
11. Usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem je oznámení obviněnému, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [srov. usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655)]. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na právním názoru, že mu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po stránce věcné, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení [(viz nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471)]. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení.
12. Uvedené závěry plně dopadají i na případ stěžovatele. Jeho konkrétní okolnosti nevykazují žádná specifika, která by mohla vést k vydání kasačního nálezu, byť stěžovatel vyslovuje názor opačný, když tvrdí, že jeho trestní stíhání je účelové a diskriminační. Jak se však podává z napadeného usnesení policejního orgánu, s nímž se vrchní státní zastupitelství ztotožnilo, jsou v něm v nezbytném rozsahu označeny skutečnosti a důkazy, včetně jejich konkretizace, ze kterých policejní orgán vycházel a z nichž učinil závěr, že mělo dojít ke spáchání zvlášť závažného zločinu teroristického útoku ve stádiu přípravy, z něhož je důvodně podezřelý stěžovatel. Vrchní státní zastupitelství v této souvislosti řešilo všechny námitky stěžovatele, opakovaně uplatněné i v ústavní stížnosti. Zabývalo se tak jak jeho údajnou zálibou v pyrotechnice, kterou dokládala okolnost, že u něho při domovní prohlídce bylo nalezeno velké množství pyrotechniky a chemikálií, které dle předběžného vyjádření Pyrotechnické služby Policie České republiky postačovalo na výrobu výbušniny s hromadným účinkem dosahujícím intenzity granátu, tak i tvrzením, že z nich hodlal vyrábět pouze zábavní pyrotechniku na oslavu Silvestra a Nového roku. Dílčí závěr vrchního státního zastupitelství, že toto tvrzení je v přímém rozporu s náboženskými doktrínami, ke kterým se stěžovatel hlásí, a které oslavy Nového roku zapovídají, neboť jde o svátek, který není islámem povolen, stejně jako Vánoce, přitom nelze považovat za absurdní, jak uvádí stěžovatel, neboť vychází z obsahu úředního záznamu policejního orgánu ze dne 16. 12. 2017 a z vyjádření radikálního duchovního Samera Shehadeha na webových stránkách, kterého stěžovatel označil jako svého šejcha (vzor v praktikování muslimské víry). Vrchní státní zastupitelství se vyjádřilo i k další námitce stěžovatele, že pro závěr, že se přiklání k radikálnímu islámskému náboženství neexistují žádné důkazy. V jeho notebooku totiž nebyla nalezena jen videa zobrazující popravy, ale také evidentně návodná videa, jak vyrobit bombu či jak skrytě upevnit výbušninu na těle i ve vozidle a poté odpálit, tedy propagandistická videa tzv. Islámského státu otevřeně vyzývající k Džihádu, teroristickým útokům a boji proti západní civilizaci, přičemž nejde o jednoduše dohledatelná videa pro běžného uživatele internetu, která v kontextu s ostatními doposud zjištěnými skutečnostmi naopak důvodně nasvědčují značné inklinaci stěžovatele k radikálnímu a militantnímu pojetí muslimské víry. Dovodilo-li vrchní státní zastupitelství v této souvislosti z vyšetřovacího spisu, že styl oblékání stěžovatele je shodný se stylem, v němž se propagují bojovníci tzv. Islámského státu, ani tomuto závěru nelze z ústavního hlediska nic vytknout, neboť styl oblékání stěžovatele nebyl hodnocen izolovaně, ale ve spojení s dalšími prokázanými skutečnostmi (obsahem videí a souborů nalezených v jeho notebooku, s předběžným vyjádřením Pyrotechnické služby Policie České republiky, s množstvím chemikálií a dalších látek zajištěných při domovní prohlídce). Nelze tak dospět k závěru, který činí stěžovatel, že pro závěr, že se přiklání k radikálnímu islámskému náboženství, nemají orgány činné v trestním řízení žádné důkazy.
13. Rozhodující orgány tak vycházely z podloženého podezření, že se stěžovatel stíhaného jednání dopustil. Ústavní soud znovu opakuje, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní. Jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu.
14. V souvislosti s výhradami stěžovatele proti ve věci již provedeným důkazům, o které orgány činné v přípravném řízení i soudy opřely nejen důvodnost trestního stíhání, ale i nutnost omezení jeho osobní svobody vazbou, je vhodné dále připomenout, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti, nikoliv jistoty, jak o důsledcích, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak o dalším vývoji trestního řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07 (N 95/45 SbNU 353), usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
15. Pro samotné důvody vazby obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí i o hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v §67 tr. řádu. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem nebo jestliže tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. např. nálezy ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96 (N 88/6 SbNU 145), ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203), ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83) a další].
16. Vazbu je tedy nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody. Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. řádu).
17. V napadených usneseních obvodního soudu i městského soudu, posuzovaných jako celek, je přezkoumatelným způsobem vysvětleno, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že by se stěžovatel mohl zachovat způsobem, pro který byl vzat do tzv. předstižné vazby. Soudy přitom vycházely z dostatečného množství poznatků a podkladů, které jim umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro zajištění osoby stěžovatele. Obvodní soud také odůvodnil, proč nepřichází v úvahu nahrazení vazby některým z institutů upravených v trestním řádu. Proti samotným vazebním rozhodnutím stěžovatel v podstatě ani nebrojí, když pouze tvrdí, že o vazbě bylo rozhodnuto bez důkladnějšího zkoumání jeho případu, tedy opět diskriminačně se zdůrazněním náboženství, k němuž se hlásí. Jak však vyplývá z odůvodnění obou soudních rozhodnutí, obvodní soud se na základě předloženého spisového materiálu a výpovědi stěžovatele dostatečně zabýval tím, zda je splněna podmínka důvodnosti trestního stíhání uvedená v §67 tr. řádu, přičemž uvedl, o které skutečnosti a důkazy své závěry opřel. Městský soud se se závěry obvodního soudu ztotožnil, přičemž na základě stížnostních námitek jeho argumentaci dále rozvedl.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup orgánů činných v trestním řízení, vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí dostatečně uvádějí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Zásady spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, ani další tvrzená ústavní práva tak porušeny nebyly. Stěžovatel není stíhán z důvodu, že konvertoval k islámu a cítí se být pravověrným muslimem, neboť důvodné podezření z přípravy teroristického útoku je podepřeno jinými skutečnostmi a důkazy shromážděnými před zahájením jeho trestního stíhání a vzetím do vazby a vyjmenovanými ve všech napadených rozhodnutích. Argument stěžovatele o diskriminačním postupu orgánů činných v trestním řízení se zdůrazněním náboženství, k němuž se hlásí, tak není opodstatněný.
19. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu