ECLI:CZ:US:2018:3.US.1241.18.1
sp. zn. III. ÚS 1241/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti XXX, zastoupené Mgr. Jiřím Vopičkou, advokátem, sídlem Purkyňova 547/43, Plzeň, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 2. února 2018 č. j. ZN 2148/2017-15, za účasti Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Územního odboru Chomutov (dále jen "policejní orgán") ze dne 30. 11. 2017 č. j. KRPU-237317-44/TČ-2016-040323 byla podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Uvedeného přečinu se měl dopustit V. H. (dále jen "podezřelý") v podstatě tím, že v blíže neupřesněném období od 1. 9. 2016 do 26. 10. 2016 jako bývalý správce budov stěžovatelky z neobydleného a neužívaného objektu na adrese H. odcizil radiátory, topné rozvody a další vnitřní vybavení objektu, čímž měl stěžovatelce způsobit škodu ve výši 45 010 Kč. Policejní orgán dospěl k závěru, že nejde o podezření z přečinu a není na místě věc vyřídit jinak.
3. Stížnost stěžovatelky státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chomutově (dále jen "okresní státní zastupitelství") podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítla jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka poukazuje na okolnosti případu, kdy sjednala s podezřelým provedení rekonstrukce svého objektu, avšak k předání díla nedošlo pro její nespokojenost s výsledkem. Podezřelý však považoval dílo za dokončené a vyzval stěžovatelku k zaplacení sjednané ceny. Protože tak neučinila, veškeré instalované zařízení demontoval a vrátil dodavateli. Stěžovatelka vyslovuje názor, že vzhledem k tomu, že došlo k pevné instalaci zařízení do zdí budovy, lze v následné demontáži spatřovat protiprávní jednání. Ke stejným závěrům dospěly i orgány činné v trestním řízení, které však zjištěné skutečnosti překvapivě posoudily tak, že nejde o přečin krádeže, neboť nedošlo k přisvojení si cizí věci. Stěžovatelka má však názor opačný, přičemž označuje za nerozhodné, jak podezřelý s věcmi dále naložil. Napadené rozhodnutí považuje za neodůvodněné a svévolné pro extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními a nerespektování platných právních norem. Uvádí, že sama důvodně a správně posoudila skutkový stav tak, že se podezřelý krádeže dopustil, když z její nemovitosti odstranil instalované věci. Závěr orgánů činných v trestním řízení je pro ni překvapivý.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výsledkem šetření orgánů činných v trestním řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
8. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá [viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343), ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291), ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 45/05, dostupné jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
9. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že se stěžovatelka dovolává též účinného šetření svého trestního oznámení. Touto otázkou se Ústavní soud také opakovaně zabýval, přičemž ve svých rozhodnutích vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, meze práva na účinné vyšetřování [srov. zejména nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) a ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385), usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15]. Právo na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných v čl. 6, 7 odst. 2 a čl. 9 Listiny, jakož i v čl. 2, 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ? tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací, a výjimečně také v čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny a v čl. 8 Úmluvy, zakotvujících nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života. Právo na efektivní trestněprávní ochranu však nelze uplatnit v případě, kdy se poškozený může svých práv účinně domáhat jinými právními prostředky (např. civilní žalobou).
10. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil ke zrušení rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně [srov. nálezy ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91), ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15, ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475) a ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)]. Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 540/17).
11. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud po přezkoumání stěžovatelkou napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozhodnutí policejního orgánu neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádná flagrantní procesní ani hmotněprávní pochybení, pro něž by byl na místě jeho kasační zásah. Policejní orgán i okresní státní zastupitelství vzaly ze shromážděných důkazů za prokázané, že mezi stěžovatelkou a podezřelým vznikl spor o provedení dohodnutých prací, na jehož základě podezřelý odmontoval v objektu stěžovatelky jím nainstalované zařízení, které vrátil dodavateli. Dospěly-li po provedeném šetření k závěru, že pro nízkou společenskou škodlivost jednání podezřelého, kdy primárně jde o civilní spor, postačí uplatnění občanskoprávní odpovědnosti, je jejich závěr, který plně odpovídá zjištěním, vyvozeným z provedeného dokazování, z ústavního hlediska akceptovatelný. Ve věci totiž v zásadě nebyly sporné otázky skutkové, ale především právní posouzení případu, a to zejména posouzení skutku z pohledu zásady subsidiarity trestní represe.
12. Podmínky trestnosti činu je třeba vykládat podle zásad trestního práva, mezi které patří i princip ultima ratio, podle něhož je trestní právo právem, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy, nepřichází-li v úvahu užití jiných prostředků právního řádu. Užití trestněprávního postupu, aniž by při splnění podmínek v §12 odst. 2 tr. zákoníku byly použity prostředky jiných právních odvětví, by bylo v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě ? jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.
13. Taková povaha trestního práva je i uplatněním principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, z jehož podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu použité zákonné normy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/05 ze dne 31. 7. 2006 (N 144/42 SbNU 161)]. Jestliže orgány činné v trestním řízení neaplikují zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 (N 136/31 SbNU 205), ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113), ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 69/06 (N 186/43 SbNU 129), ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1098/10 (N 155/58 SbNU 321)].
14. Policejnímu orgánu a okresnímu státnímu zastupitelství proto nelze důvodně vytýkat, že v souladu s výsledky šetření a s poukazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní věc odložily a stěžovatelce nepřímo doporučily řešit spor cestou civilní žaloby.
15. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu