ECLI:CZ:US:2018:3.US.2037.18.1
sp. zn. III. ÚS 2037/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Zdenkou Vopěnkovou, advokátkou, sídlem Na Srážku 2071/6, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2018 č. j. 14 Co 22/2018-1709 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. září 2017 č. j. 90 P 185/2014-1563, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a B. R. a nezletilé N. R., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") byla druhá vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") svěřena pro dobu po rozvodu manželství stěžovatele a první vedlejší účastnice (dále jen "matka") do péče matky a bylo též rozhodnuto o styku stěžovatele s nezletilou. K návrhu matky vydal okresní soud dne 26. 1. 2016 pod č. j. 90 P 185/2014-815 předběžné opatření, kterým stěžovateli uložil, aby se až do pravomocného rozhodnutí ve věci zdržel styku s nezletilou pro důvodnou obavu, že plánuje její únos. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 3. 2016 č. j. 13 Co 158/2016-899tak, že rozhodnutí okresního soudu změnil a stěžovateli stanovil styk každou lichou sobotu na dobu od 14 hodin do 17 hodin, neboť přijaté opatření v podobě prozatímního zákazu styku považoval za nepřiměřeně razantní. Dne 14. 6. 2016 pak krajský soud rozhodl k odvolání účastníků o věci samé tak, že rozsudek okresního soudu ve výrocích o úpravě péče, výživy a styku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dne 25. 6. 2016 stěžovatel nezletilou po realizovaném styku nevrátil matce a bez jejího souhlasu s ní odcestoval do zahraničí. Bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, přičemž byl v listopadu 2016 zadržen, umístěn do vazby a následně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Krátce po stěžovatelově odjezdu s nezletilou do zahraničí bylo o jeho styku s nezletilou zatímně rozhodnuto usnesením okresního soudu ze dne 27. 7. 2016 č. j. 90 P 185/2014-1133, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 5. 10. 2016 č. j. 13 Co 512/2016-1213 tak, že mu byla mimo jiné uložena povinnost zdržet se styku s nezletilou.
3. Poté, co stěžovatel vykonal trest odnětí svobody, opakovaně neúspěšně žádal o vydání předběžného opatření, kterým by byl obnoven kontakt s nezletilou. Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto o jeho dosud posledním návrhu na vydání předběžného opatření tak, že návrh na zatímní úpravu asistovaného styku s nezletilou v zařízení O. byl zamítnut (výrok I.) a rovněž byl zamítnut jeho návrh, aby mu matka ve čtvrtek v každém lichém týdnu umožnila telefonický styk s nezletilou v době od 16:30 hodin do 17:30 hodin (výrok II.). Soud neshledal stěžovatelem tvrzené okolnosti za důvod pro zrušení stávajícího předběžného opatření spočívajícího ve zdržení se styku s nezletilou. Nadto zjistil, že od nařízení předběžného opatření vyšly najevo další skutečnosti o závadnosti chování stěžovatele k nezletilé během jejich společného pobytu ve Španělském království.
4. K odvolání stěžovatele krajský soud dalším napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako správné. Podle jeho názoru bude možné učinit závěr o možnosti úpravy styku stěžovatele s nezletilou až poté, co bude provedeno podrobné dokazování ve věci.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle názoru stěžovatele došlo napadenými usneseními k zásahu do jeho práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a do práva na spravedlivý proces a rovněž byl porušen princip, že nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování, neboť byl bez závažných důvodů vyloučen z kontaktů s nezletilou dcerou.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že obava, že by mohl znovu vycestovat s nezletilou do zahraničí, nemůže být důvodem pro zákaz jakéhokoliv styku s ní. Jestliže soudy takovou obavu shledaly, měly se pokusit nalézt formu styku, která by byla pro nezletilou bezpečná a současně by umožňovala zachování a rozvíjení jejich vzájemného vztahu. Odkazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), v nichž je zdůrazněno, že právo na respektování rodinného života zaručené čl. 8 Úmluvy zahrnuje i pozitivní závazky státu umožnit a pomoci udržovat kontakt rodiče a dítěte. V jeho případě však soudy na nalezení takové alternativní formy kontaktu rezignovaly, přičemž stěžovatel sám předložil zprávu O., že je schopna zajistit možnost asistovaných styků mezi stěžovatelem a nezletilou. Soudy však uzavřely, že tato zpráva ani další stěžovatelem tvrzené skutečnosti nejsou důvodem pro zrušení zákazu styku, aniž by vysvětlily, proč k takovému závěru dospěly.
7. Dle stěžovatele žádné závažné důvody, které by vylučovaly možnost styku s nezletilou, v řízení prokázány nebyly, přičemž popírá, že by skutečnosti zjištěné v trestním či opatrovnickém řízení nasvědčovaly tomu, že by se k nezletilé choval nevhodně či že by s nezletilou jakkoliv manipuloval.
8. Zcela zásadní pochybení stěžovatel spatřuje v tom, že se soudy nijak nezabývaly tím, jaký bude mít zákaz styku vliv na nezletilou a zda je takové řešení v jejím zájmu, když naopak bylo v řízení prokázáno, že mezi nimi existuje silná citová vazba, a že je schopen se o ni postarat. Odkazuje přitom na nález ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3226/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte ze dne 29. 5. 2013 - o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem, a na příslušnou judikaturu ESLP. Soudy selhaly ve své povinnosti shromáždit za účelem zjištění nejlepšího zájmu nezletilé veškeré potřebné důkazy, čímž porušily také právo na spravedlivý proces.
9. S odkazem na závěry nálezu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279) má stěžovatel za to, že zákaz styku trvající již jeden a půl roku není krátkodobé a prozatímní řešení, přičemž řízení o věci samé nebude v nejbližší době skončeno, což ve svém rozhodnutí konstatoval i krajský soud. Je zde tedy reálné nebezpečí, že stěžovatel bude vyloučen z jakéhokoliv kontaktu s nezletilou po řadu dalších měsíců či dokonce let.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudních rozhodnutí.
12. V dané věci jde, co do předmětu řízení, o návrh na změnu předběžného opatření o zákazu styku stěžovatele s nezletilou, resp. o návrh na jeho zrušení a vydání nového předběžného opatření, kterým by byl zatímně upraven styk stěžovatele s nezletilou ve formě asistovaného styku a telefonického kontaktu. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, který ve své ustálené judikatuře [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327), usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 ze dne 12. 3. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 221/04 ze dne 6. 5. 2004] vychází z názoru, že zhodnocení podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření je věcí obecných soudů. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je navíc zúžen samotným charakterem tohoto rozhodnutí, jež se do práv a povinností účastníků nepromítá konečným způsobem. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o předběžném opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a současně nebylo projevem svévole (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny).
13. Obdobně Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Uvedené je však možno činit jedině v řízení ve věci samé, nikoli v řízení o předběžném opatření, jež je řízením specifickým.
14. V posuzované věci Ústavní soud, vycházeje z mezí výše naznačených limitů své přezkumné činnosti, neshledal nic, co by bylo možno obecným soudům z ústavněprávního hlediska vytknout. Napadená usnesení jsou odůvodněna v míře odpovídající povaze řízení o předběžném opatření, logicky a srozumitelně. Současně není pochyb o tom, že zohledňují především zájem nezletilé, který je v opatrovnických věcech určujícím hlediskem. Jak případně uvedl v napadeném usnesení krajský soud, stěžovatel měl možnost podílet se na péči o nezletilou do doby, než s ní bez souhlasu matky vycestoval do Španělska a zabránil jí tak na několik měsíců být v kontaktu s matkou. Sám tak závažným způsobem ohrozil vývoj nezletilé a její citový vztah k matce, která o ni dosud výhradně pečovala. Tím také docílil vydání předběžného opatření, kterým mu byla uložena povinnost, aby se až do rozhodnutí ve věci zdržel styku s nezletilou. Přitom jedině v řízení o věci samé může být prováděno podrobné dokazování k současným výchovným možnostem a schopnostem stěžovatele i k aktuálnímu psychickému stavu nezletilé, která byla dlouhodobým odloučením od matky vystavena stresu a traumatu. To bylo také důvodem, proč byl návrh stěžovatele na změnu předběžného opatření zamítnut. Hlavním důvodem tedy nebyla obava z dalšího vycestování stěžovatele s nezletilou do zahraničí, jak tvrdí stěžovatel. Je přitom v zájmu nezletilé, aby soud důkazně prověřil vhodnost a možnosti kontaktu nezletilé se stěžovatelem s ohledem na její psychický stav po pětiměsíčním odloučení od matky, což z povahy věci nelze učinit v řízení o vydání (změně) předběžného opatření. Na tom nic nemění ani zjištění, že před vycestováním stěžovatele s nezletilou do zahraničí mezi nimi byla silná citová vazba a že byl schopen se o ni postarat. Nadto z výpovědi nezletilé učiněné v trestním řízení vedeném proti stěžovateli vyšly najevo další skutečnosti o závadnosti chování stěžovatele k nezletilé během jejich pobytu ve Španělsku, které je třeba objasnit, což bylo dalším důvodem pro zamítnutí návrhu stěžovatele.
15. Právní závěry obecných soudů jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a nevykazují znaky protiústavnosti (ve smyslu kvalifikovaného excesu či libovůle). Ústavnímu soudu je tudíž nepřísluší jakkoliv přehodnocovat. Samotný nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy nelze přitom bez dalšího považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
16. S ohledem na uvedené konkrétní okolnosti, o něž soudy opřely svá rozhodnutí, nemůže obstát poukaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu a ESLP, zdůrazňující nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko při rozhodování o jeho právech.
17. Poukazuje-li stěžovatel na nepřiměřenou délku trvání předběžného opatření, nutno podotknout, že na tuto argumentaci přiléhavě reagoval krajský soud, když poznamenal, že je to právě stěžovatel, kdo svými soustavnými procesními aktivitami v podstatě okresnímu soudu brání v řízení postupovat hospodárně a rychle tak, aby mohlo být ve věci konečně rozhodnuto (viz bod 9 usnesení krajského soudu). Je věcí účastníka řízení, jakou procesní taktiku či strategii v řízení zvolí. Jak však již Ústavní soud v minulosti uvedl, žádný systém, a tím méně soudní proces v civilním řízení, nemůže být zcela imunní vůči obstrukčním či jinak dysfunkčním návrhům účastníků řízení, ať už jsou při podávání takových návrhů motivováni i dobře míněnou snahou zajistit skutečnou ochranu svého práva v co nejvyšší možné míře [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 315/03 ze dne 8. 6. 2004 (U 36/33 SbNU 559)]. Takový účastník řízení pak ovšem nemůže úspěšně poukazovat na časové prodlevy při rozhodování o věci samé a na s tím související trvání předběžného opatření, přispívá-li k délce řízení sám svými procesními aktivitami. Vzhledem k tomu nelze přihlédnout k závěrům uvedeným v usnesení sp. zn. I. ÚS 618/05 o protiústavnosti trvání předběžného opatření. To však na druhou stranu nezbavuje obecné soudy povinnosti vyvinout maximální možné úsilí, aby dosáhly meritorního projednání věci. V tomto směru Ústavní soud tedy apeluje na okresní soud, aby v řízení postupoval tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta (§100 odst. 1 o. s. ř.).
18. Za uvedených okolností Ústavní soud neshledal porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu